Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Alternativně rocková pavučinka vedoucí v rohu ode zdi ke zdi, temná komůrka vlastních pochybností a bolístek. Hodně emocí a tichých přání vyzpívaných do tmy. A také velmi ambiciózně znějící kytarovka, která svoje první velké představení kvalitativně neudrží až do konce. Což je škoda. Ale píšu si do notýsku - naděje a příslib do budoucna, podtrženo. Představujeme debutující formaci z Paříže, Pencey Sloe.

Není to tak dávno, co jsme tady probírali nové album Alcest. Tahle podobnost naskočí úplně sama a není se čemu divit. Tmelícím prvkem s debutujícím triem Pencey Sloe budiž země původu a záliba v typickém shoegaze soundu. Ačkoliv dnes recenzovaná kapela k němu přišla po jiné cestě, než její metaloví kolegové. Pencey Sloe, to je kombinace nasládlého indie rocku s dream popovými prvky, tedy docela dost daleko od black metalu a žihadla bodajících kytar. Shoegaze, to je pro mě hudební podoba podzimně studených paprsků poletujících mezi stromy v parku. Vedle samotářství a duše tenké jako vlásek je to v případě Pencey Sloe také až příliš časté odpočívání na lavičce.

Diane Pellotieri, slečna v popředí a její vokál, to jsou dvě hlavní poznávací znamení Pencey Sloe. Diane je křehká jako pírko a stejně tak je křehký i její vokál. K Pencey Sloe patří lehce zastřený éterický sound, ke kterému by si mohli najít cestu i jiní fanoušci, než pouze ze shoegaze ranku. Po různu meditující rockeři, tiší blázni a hráči s odstíny. Ale o tom to úplně není.

Don´t Believe, Watch Out je album dvou tváří. Ta první je optimistická a s hitovými ambicemi, ta druhá je divně zatažená a bez chuti. Nedá se říci, že by Pencey Sloe přepálili začátek, ale kdyby Don´t Believe, Watch Out bylo jenom EPko, možná by mu to slušelo více. Tohle album totiž umí být krásné, ale na krásu také umírá. Pencey Sloe se až příliš brzy stáhnou do ulity skladatelského bezvědomí, kdy už jen tak kloužou k závěru desky, což je zhruba od sedmého songu desky příliš jasné znamení, že na utáhnutí celého alba to není.

Řečeno v kostce, Pencey Sloe na svém debutu vstávají svěží a odpočatí. Pak slušně vykročí, ale zůstává jen u toho, ulehají totiž ke spánku sotva začne odpoledne. Nemám nic proti křehčím a volnějším skladbám, ale Empty Mind, It Follows ani 17 Springs kromě své křehkosti nijak dál nekouzlí a veškerá temno-harmonie se ztrácí jako pára na hrncem. Když se vrátím na burácivější začátek se songy jako Buried Them All nebo All OK, tam to žije o hodně víc. A není to ani tak o burácení a kytarách, jako spíš o chytlavé nakažlivosti, která zde prostě funguje a pak se úplně vytratí. Možná to měla kapela víc promíchat a bylo by to vyváženější. Takto album dospěje do nějakého bodu, kde to vypadá jako sbohem a... dál už jen pospáváme.

Pencey Sloe je nadějná trojka muzikantů, kterým bude patřit zítřek. Tomu věřím. Mají to v sobě, mají talent a nebezpečně dobré nápady. Jen je umět víc využít a nenechat napospas. Těším se na album číslo dvě, mělo by říct mnohé.