Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Perfecitizen - Humanipulation

PerfecitizenHumanipulation

Bhut17.9.2020
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Aristokratická čistota explozivního materiálu a naprosto výjimečný zjev v grindovém arboretu.

Uchopit a správně pojmenovat hudbu Perfecitizen se jeví jako rébus, který může prolámat chrup nejednomu zdatnému tvůrci žánrových šuflat. Na první dobrou je to jasný grind, jenže tenhle třaskavý materiál není v rukou kapely zcela jednoznačným vítězstvím. Přesto se kapela objevuje převážně na takto zaměřených akcích, čímž tak trochu společnost sama staví kolem kapely jasnou hradbu nedoložené domněnky, že je to „nějaký grind“. Sama kapela se charakterizuje jako blast core, což je termín, který zodpoví mnohé. Avšak komu je taková muzika nakonec určena? No přeci všem, kteří se nebojí otevřít svá stavidla příjímání extrémní hudby.

 

Humanipulation je třetí řadovou deskou a opět jde o náramně zdařilý kus. Však rozestupy v diskografii hovoří dosti výmluvně. V momentě, kdy čas uzraje, přijde na řadu nahrávka, která pak zacloumá tuzemským fanouškem a profackuje jeho laxnost. Katapultuje do nezbádaných končin vše, co bychom si mohli v rovnítku Perfecitizen = grindcore vymyslet. Tady jde totiž o ještě tvrdší a náročnější kalibr, jehož zkrocení se stává náročnou disciplínou, kterou bychom v paralelním vesmíru zajisté vyučovali na školách. Půl hodiny a osm skladeb se ještě neukazuje jako jakkoliv závadný projekt. Ale exploze nástrojů v první vteřině desky vám okamžitě sebere argumenty.

 

 

Vedle drásavé energie, která se bez varování valí z každé vteřiny z alba ven, tu máme i lehce avantgardní náboj skladeb, který zamotává hlavu všem doposud zažitým pravidlům. Nejen, že instrumentální zručnost hráčů je na profesorské úrovni, ale ještě je okrášlena vsuvkami, které jednotlivé skladby staví do zcela ojedinělých pozic. Vezměme třeba vysamplovaný dívčí hlas, který mi zkrátka evokuje skladbu, kterou jistě znám, jen si to spojit, že… Jinde tu zas máme čistý vokál, který zavane prostorem jak osvěžovač vzduchu. Ovšem pozornost si ve svůj prospěch bez kompromisů odebírá tandem bicí-kytara. Svou pestrostí a propojením s komplikátorem 3000 vybuchuje v nezřízené euforie, o kterých posluchač nemá zdání, že by v následujících vteřinách mohl obdržet. Vskutku nepředvídatelná a přitom hladce plynoucí nahrávka.

 

Na druhou stranu netřeba hledat zamotané předivo tam, kde je vše dáno a září čistě. Humanipulation jede od začátku zcela samovolně a nenásilně, netřeba si dopřávat oddychů a relaxačních provázání. Však ta energie tomu ani nedovolí. Naprosto suverénně pánové ovládají poslechový prostor a vlévají čerstvé a životodárné látky do sluchovodů. Jsem nadšen a pln úžasu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky