Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O stárnutí vím z vícera zdrojů zejména to, že dokáže zrychlovat čas. Pět let po čtyříctce se prý dá dát circa na dva nádechy. Zato ještě před třicítkou je pětileté období, během kterého se člověk zvládne několikrát vdát/oženit, čtyřikrát přehodnotit svoji sexuální orientaci, založit šest kapel a jedenáct sólo projektů, ze všeho pak vystoupit a udělat následně reunion, během toho vyrobit čtyři děti, tři z nich zapřít, prosedět půlrok na Borech a ztratit tři občanky. Je to přirozené, tak nebuďte na ty mladý zlý. Proč to ale píšu? Protože pět let trvalo Perturbatorovi než po perfektním Uncanny Valley vyvalil loni další desku. A to navzdory tomu, že mu v tu dobu bylo teprve 27 let.

Na druhou stranu se ale nebylo možná čemu divit. James Kent, který tuhle značku zaštiťuje, je již od roku 2012 pořád na nohách. Za první čtyři roky existence tohoto svého hudebního alter ega vyblil čtyři desky a víc jich patrně nestihl jen kvůli tomu, že ještě musel stíhat aktivně koncertovat, dělat hudbu do videoher, všemožně hostovat a sem tam poslat do vln nějaký ten singl či EPko. Když vezmeme v potaz trochu omezený tvůrčí rádius synth-wavového hudebního žánru, který se odkazuje na jedno velmi konkrétní a ohraničené hudební území, a to dáme do stejné úlohy s raketovým vzestupem interpreta do hudebního popředí, uvědomíme si, že Perturbator se ocitl strašně rychle na rubikonu něčeho, co tu rozhodně nebude navždy a jakožto pionýrská duše si to patrně včas uvědomil. V žánru, který sám pomáhal definovat a proslavit, se rozhodl otočit kormidlem a zjistit, zdali je možné se v něm posunout či jej redefinovat. A v ten okamžik narazil na jeho neviditelné stěny.

Důvod, proč byla deska Lustful Sacraments natolik očekávaná, nebyl jen důsledek pětiletého čekání. Měla přijít totiž hlavně v období, kdy se Perturbator ocitl na vrcholu veřejné přízně. Osmdesátkové synťáky v současnosti vibrují mainstreamem v pozadí všech těch falešnou nostalgii budících seriálů, pixel artů a retro videoher. Materiál z posledního alba se pak navíc ukázal jako naprosté taneční blaho, které si ve společných mosh-pitech dopřávali jak metloši, kterým byla vlastní atmosférická potemnělost, tak omladina, která ujíždí na videohrách, pop-kultuře a retru. Všichni byli spokojení, světla svítila, beaty duněly, kluby byly prosáklý potem a publikum narůstalo. Pokud již v tuto dobu si začal Kent uvědomovat limity svého vybraného žánru, mohl snadno propadnout pocitu, zdali se z něj nestává vlastně něco jako one-hit-wonder akorát v rámci jedné celé hudební podskupiny. Dokážu si pak představit, nakolik náročné muselo být rozhodnutí vykročit odlišným směrem a otočit se zády k narůstajícímu davu spokojených posluchačů. Protože nemám pochyb, že by další Uncanny Valley nahrát dokázal. Za to si respekt rozhodně zaslouží, a to i přesto, že Lustful Sacraments není ve výsledku kdovíjak dobré album. Důvody proč si to myslím, jsem se rozhodl  znázornit na třech jeho aspiracích, v rámci nichž se pokusím i popsat, proč každá z nich neuspěla.

1. Aspirace posunout se jako tvůrce. Perturbator zde vykračuje do jiných hudebních směrů než těch, kterým se věnoval doposud. Snaží se vytvářet písně, které by se chtěly být schopné uživit jako post-punkové či gothic-rockové. Pomáhá si vypůjčenými vokály od různých hudebníků i živými nástroji, na které si sám brnká. Tyto živější tracky sami o sobě působí ale strašně pahýlovitě, jako by to byl pouhý proof-of-concept toho, že je schopný tvorby takových písní. Ty jsou totiž samy o sobě únavně jednoduché a postavené na jedné kytarové lince, pod níž se obměňují různé "šumivé" či "dunivé" syntetické vlny, často simulující baskytaru. Skrze což, více než cokoli jiného, dokazuje, nakolik je živá basa v post-punku či gothic rocku důležitá, protože bez ní mají ty písně tendenci znít tak trochu prostoduše. To samé platí o přítomných vokálech, které krom jedné čestné výjimky (jakýsi Maniac 2121 v písni Dethroned Under a Funeral Haze) zní mechanicky monotónně a působí celkově nadbytečně.

2. Aspirace na atmosférickou, krajinotvornou desku. Že se Perturbator snaží v lecčem následovat tvorbu a hudební nálady Vangelise či Kendži Kawaie, nebylo nikdy nijak zvlášť tajeno a málokoho by asi překvapilo, kdyby další hudební vykročení mladého interpreta vedlo mezi ambientní syntetické plochy určené pro dlouhé noční jízdy neonovými velkoměsty či po opuštěných krajinách osvětlených pouze kužely automobilových světel. Tomu zde ale bohužel brání autorova potřeba stále skládat písně dle konvenčních návodů, které místo toho, aby si držely svojí jednoduchou konstantní úlohu prostého zprostředkovatele atmosféry, tak pořád pracují s obvyklými intry, nájezdy, přechody a epilogy. Na těchto principech není samozřejmě nic špatného, pokud máte hudební témata a melodie, které do nich zakomponujete. Pokud však máte jen hudební/zvukové plochy a chcete budovat atmosféru, tak ta píseň musí mít hlavně nějakou rytmickou konstantu a nikoli neustále zrychlovat, zpomalovat či se přímo zastavovat a pak se znovu rozjíždět. Poslední jmenované se zde například stane v bezmála polovině písní. Je to škoda, protože třeba v poslední písni God Says je vidět, že Perturbatorova databanka zvuků pár giga má, ale dle mě je zasazuje do špatného hudebního kontextu.

3. Apirace na posunutí celého synth-wavového žánru. A kdo jiný by k tomu měl větší aprobaci? Perturbator je jedním z nejzásadnějších propagátorů osmdesátkového synthového zvuku v současné době. Zároveň je multiinstrumentalistou z hudební rodiny, jehož tvůrčí počátky byly v black metalu. Není proto divu, že ve svém věku bude mít drzý předpoklad zkoušet pohnout celým žánrem dříve, než se stane trendovou retro-tuckou pro diváky Netflixu. Jenomže, haha, synthwave se ukazuje být velmi rigidním stylem, který všem pokusům o redefinici a revizi hrdě odporuje. Navzdory svému úspěchu je to mikrožánr vycházející z témat a stylizací převážně americké popkultury osmdesátých let, úzce navázaný na tehdy dostupné technologie, žánrové filmy a fikční světy. Jeho současná podoba není více než pastišem jiné doby. Ten může perfektně fungovat ve svých úzkých hranicích, ale stejně jako třeba dungeon-synth, sovietwave či vaporwave, jej není možné oprostit od svých kořenů a osvobodit ho. Jeho audiovizuální kodex bude vždy stejný. Perturbator se o to pokusil, na synťákové plochy navázal živé nástroje, promíchal to s jinými "retro motivy", konkrétně zmíněnými post-punkovými a gothic-rockovými kytarami a snažil se vytvořit jedinečný melancholický hudební tvar. Ten však selhal, protože jednotlivé prvky na sebe nereagují. Míněno chemickou terminologií.

Lustful Sacraments je tak deska, která představuje vrchol synthwave žánru, protože dokazuje, že dál, než byl, se již dostat nemůže. Je to tak i zajímavé memento pro všechny mikrožánry, které se rozpustile rozběhly po světě v důsledku tvůrčí a distribuční svobody. Což je skvělá zpráva pro hudební badatele, kteří mají otevřenou ohromnou paletu hudebních postupů, cest i slepých uliček k průzkumu. Daleko horší situaci pak mají hudebníci, kteří se s daným mikrožánrem úzce propojili a náhle zjišťují, že se mu buď musí podřídit, nebo ho opustit. Tady je to ještě dobrý, nezapomeňte, že po vás mohl vybraný styl chtít potetovaný obličej.