Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsem velice rád, že se navzdory rušnému období hudebních akcí daří nějaké skutečně uspořádat a nakonec i dodržet dovoz slíbeného zahraničního ovoce. Nejeden pořadatel to letos nemá lehké a bruslit v tomhle blátě bez trojitých axelů prostě nejde. Ale plakání na téma co nebylo protože… není podstatné – všichni o něm víme. Důležité je chytat se toho, co se skutečně děje, a tak jsem bez většího otálení odrážel nájezdníky do volného času na datum 29. 8. Podpořit Metal Madness jsem zkrátka musel. Z povinnosti, z principu a z vlastního přesvědčení, že jde o jeden z nejlepších festivalů, na které můžete v česky mluvící oblasti narazit.

Všechno začalo zadarmo v pátek večer pomyslným soubojem. Na tzv. warm-up programu byla trojice kapel, které po své podiové produkci počítaly počet hlasů a výherce pak byl dosazen do sobotní soupisky. Nicméně různé zdroje hovoří, že hrály kapely dvě, kdežto ta třetí se rovnýma nohama vtiskla do soboty. Avšak uvádím to zde, čistě jen pro komplexnost, jelikož jsem nebyl schopen odškrtnout páteční účast, neboť do Sušice jsem se přiřítil až kolem desáté večer. Volně se tedy sunu k sobotnímu a nejzásadnějšímu programu.

Něco málo minut po druhé odpolední překračuji most přes Otavu a nechávám se kroužkovat oranžovým lýkem a skrze kapky deště prohlížím podium, kde soukolí programu roztáčejí Endless Drain. Na mladou bandu dostatek energie, což je chvályhodné. Na mladou bandu dostatek zajímavých nápadů, což je rovněž pozitivum. Na mladou bandu příliš mnoho slov mezi skladbami, což je zbytečné, ale to nadšení, které z nich sálalo bylo vlastně příjemné. Čas nepřetáhli, hráli skvěle, tak co už. Pokud jim píle a razance vydrží, je možné, že si o nich ještě budeme někdy povídat. Zatím je dojem správně startovní a plný očekávání. Palec však míří vzhůru.

Nocturnal Obeisance přinesli svérázný black metal z druhého konce republiky. Rovněž i jakýsi kacířský humor, kterým prokládali pauzy mezi skladbami, jenže asi jsem měl ještě málo piv na to, abych se smál rčení „jestli je tu nějakej křesťan, ať se jde vysrat do Vatikánu“. Mno, já ve Vatikánu byl a fronta na záchody tam nebyla, stejně tak nebylo ani moc hlav pod podiem, jelikož tento špinavý black jaksi neměl patřičnou průraznost a schopnost kovbojského lasa, které by tahalo blíže. Bohužel.

Fotografie atmosféry pořízena z čistě ilustračních důvodů v čase Trollech

Ytivarg zapojili své nástroje na 380V a výhružně rozvěsili cedulky o elektrickém nebezpečí a určení pracovišť (pouze zde pracuj). Svolávací relikvií se stalo elektrizující intro, které skrze výboje vehnalo energii do nové sestavy a ta se počala starat o naše zabavení. Navzdory dešti bylo jejich vystoupení hřejivé a vonělo rozpálenými vodiči. Tranzist-core je termín, který mě po skrumáži témat a hudebního stylu vygenerovala moje hlava. Samozřejmě, že není přesný, ale kombinace grindu s perfektními blackově zčernalými riffy účinkovala právě takto. Samozřejmě nelze nepostřehnout elektrikářské zaměření kapely, což ji staví do velmi originální pozice. Tenhle set mě moc bavil a těšil, skvělá práce.

Blue Screen Öf Death… tady hlásím áčko, jelikož jejich čas jsem úspěšně prokecal… sorry jako.

Asphagor z Rakouska předvedli své blackmetalové umění, které hodně smrdělo novotou a naopak ten syrový zápach se jaksi ne a ne dostavit. Mrtvolnou prezentaci měl ještě umocnit skelet zvířete na stojanu hlavního pěvce, který s ním máchal tak divoce, až se mu nějaké ty kůstky polámaly a popadaly, ale to je jen drobný divácký postřeh. Ten poslechový však nebyl schopen zanést do paměti nějakou výraznou skladbu, melodii, či myšlenku, že se ještě uvidíme. Na druhou stranu marné to nebylo a stát jsem pod podiem vydržel po celou dobu, jen mám na black jiné nároky. Tohle byla moderní, přesto náležitě úderná a razantní pozice, která v daný okamžik pracovala dobře, jen ta expirace…

Warbell jsou hudebně rozkročeni v tom nejtypičtějším a nejklasičtějším středobodu žánru black / death s jasnou příměsí melodiky. Tu si vezmou zajímavý riff, támhle zase nosnou melodii, jinde zas razantní feeling a kostru skladby. Živě to maká a nebudeme si nalhávat, že nudí. Ostatně stále zde máme potěchu pro oko – zpěvačku Gigi. Ve výsledku mě ta jejich střídmá směsice uvedených žánrů bavila a koncert jsem si užil a zplna nasával správnou atmosféru, která tu proudila. Vedu si je v patrnosti a jsem rád, že nám festival mohl nabídnout něco nového, co jsem doposud nepostřehl, a to i navzdory prakticky nevýraznému hudebnímu směru. Ale rozbor hudby Warbell by byl na delší studii… třeba k tomu jednou dojde. Jak říkám – začínám je sledovat.

Trollech jsem po poměrně dlouhé době zase viděl live, což kvituji s obrovským nadšením. Jejich současná kondice byla výtečná a jsem rád, že v tento den pozvedla pokleslou podobu black metalu, jelikož to vypadalo, že tenhle žánr dneska fungovat nebude. Však ono se nakonec není čemu divit, ostřílené zkušenosti a léty prověřený repertoár se v internetovém světě začíná dostávat do dalekých končin, kdy nejeden adolescent coveruje o tom, kterak postává ve stínech starých dubů. Tenhle set byl báječný a měl vše, co bylo zapotřebí, takže se přítomní mnohdy dokázali oprostit od kapek deště a volali, že chtějí ještě. Líbilo se mi, že vedle sebe skvěle fungovaly obě polohy kapely, totiž ta starší (Pod hradem Radyní) i ta novější (Zabíjím s jiskrou v očích). Paráda.

Karolina "Gigi" Więcek se po koncertě Warbell ochotně fotila s fanoušky

Reactory patří do žánru jménem thrash metal a jejich trochu hardcore verze byla jasnou injekcí, co vlévala novou sílu do těla, aby se následně počalo kývat ve shluku kapucí pod podiem. Německý původ má k danému žánru jasné vazby a nedělá ostudu dříve pokřtěným kapelám. Ostrý vokál štěkal jak pes stižený vzteklinou, kdy jedovaté sliny tvoří fráze, které si mnohý podobně stižený fanda rád zanotuje. Skutečně na sto procent pracující vystoupení.

Pestilence je pojem, který možná ročníkům nového tisíciletí moc neřekne, ale zároveň to neznamená, že by si k něčemu takovému nemohli najít cestu. Však já také nejsem narozen za císaře pána a mám rád Radeckého marš. Podobně tomu je i s Pestilence, kteří předvedli naprosto ultimátní podobu profesionalismu a zároveň de facto minimalismu. Minimalismem míním tu podobu, že nepotřebovali příliš mnoho doprovodných rekvizit, kostýmů, malůvek a dalších. Stačilo pověsit plachtu s logem, sem tam pustit intro konkrétní skladby a pak už to jen vybalit. Masívní masáž, kde se hodně bral zřetel na první, tolik ikonické nahrávky. Stál jsem jak přikovaný a tupě hleděl pod ruce čtyřčlenné saně, která dštila na podiu správnou dikcí profesorské hodnosti. Prostě diktát.

Mortifilia v konečném důsledku vyfasovala závěrečnou půl hodinu data 29. 8. 2020, kterou bez zbytečného otálení jasně obrátila ve svůj prospěch a prakticky během prvních vteřin získala vše pod svou patronaci. Svižné deathové výpady se vzletným melodickým obarvením odváděly pozornost od škrábající únavy. Vše podstatné bylo nasypáno a ti, kteří vydrželi, zkrátka museli pokorně klovat mordpartě z rukou. Potěchou pro oko byla Pavlova nová bicí souprava, kterou o pár minut předtím pokřtila legenda Pestilence. V duchu jsem si jen třídil a utvrdil názor, že tahle kapela patří mezi ten nejsilnější death, který dokážeme světu nabídnout.

Závěrečné shrnutí jistě není od věci, ale tak nějak se nenabízí nic, co by čtenář zjevně neodtušil. Skvělý ročník, skvělá práce lidí, kteří stojí za realizací téhle akce, ať už se bavíme o hudební straně, či o té občerstvovací. Klukům tleskám za rafinovanost přivést do stromoví ostrova Santos zajímavá a zvučná (nejen) zahraniční jména a zároveň dát prostor vyloženě mladým kapelám, které o své místo na soupiskách lačně bojují. Máte pak před sebou prakticky ideální průsečík stavem metalového světa. Možná to zní trochu kostrbatě, ale zkrátka to tak vidím.