Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vídeňáci Phal:Angst už u nás svůj prostor dostali, a to se svou předchozí, čtvrtou deskou nazvanou jednoduše Phase IV, která mi svého času docela sedla. Ostatně si o tom můžete přečíst (ZDE). Tehdy jsem začínal odzadu, přesněji řečeno od posledních dvou skladeb, na kterých se podepsali MC Dälek a Justin Broadrick, čímž jsem tehdy naznačoval, odkud vanou hlavní větry a pro fanoušky jaké muziky by tahle kapela mohla představovat možnou látku ke studiu. Podobně bych mohl začít psát i o jejich novince, desce číslo pět, jejíž dvě poslední skladby nesou otisk dvou veličin, které snad není potřeba představovat – Lustmord a Jarboe. Zhruba v takových podivných vodách se dnes budeme pohybovat...

Hned zkraje se musím přiznat, že do alba Whiteout se mi nedostávalo vůbec snadno a vlastně ani teď si nejsem úplně jistý, jestli jsem připraven psát nějaké definitivní soudy a závěry. Částečně to může být tím, že některé, především německy mluvené pasáže (What Rests Mute in Bright Corners), naráží na jazykovou bariéru a samy o sobě nemají jiný potenciál, kterým by oslovily. Částečně to může být taky tím, že Phal:Angst jsou žánrový kočkopes, byť ten začínám postupně oceňovat a nahlížet z úplně jiné perspektivy, než jak tomu bylo na úplném začátku. Dokonce bych si troufl napsat, že prolnout tímto způsobem elektroniku, dark ambient, post-rock, industrial a nevím co ještě, není úplně samozřejmé a není mnoho těch, kterým je možné v tomto směru přiznat vavříny. Phal:Angst se zatím tváří, že by mohli být jedněmi z nich.

Na poměrně dlouhé ploše přesahující hodinu hracího času album nabízí řadu momentů, které dokážou docela silně zvýraznit závěr dne a jsem přesvědčen o tom, že právě večerní, osamocený a okolního ruchu ušetřený poslech dá plně vyniknout nahrávce v její celé intenzitě. Její zamyšlený a nebojím se napsat až meditativní rozměr zcela zanikne v jakékoliv jiné kulise a pokud k ní přistoupíte ve spěchu (což byl na začátku můj případ), nemá šanci promluvit naplno. Když jí ale ten prostor dáte, umí být silná, laskavá i zneklidňující, ostrá i zklidňující. Je toho na ní mnoho a někdy se v tom vyznat není úplně snadné. Vedle téměř až nadšení z některých momentů (třeba skladba Sevarance) přichází občas pochyby, především z hlasového projevu a takového zvláštního, hlasitého a skoro až nepříjemného šepotu. V tu chvíli mě vždycky napadne, že by mi deska mnohem víc pasovala jako čistě instrumentální.

Z jednotlivých skladeb je hodně slyšet, že tvůrci při jejich komponování nikam nespěchali a neměli problém na rozsáhlé ploše opakovat jeden motiv, ke kterému se postupně přidávají a vrství další stopy. Některé z nich vydrží a zůstanou, jiné zase zmizí, a to vše v rámci běhu dlouhých minut, během kterých se vám začne na mysl nejednou vkrádat zařazení k minimalismu (třeba titulní Whiteout s překvapivě ostrým, téměř až Reznorovským závěrem). Během desky se rovněž docela zajímavé proměňuje poměr mezi živými nástroji a elektronickými stopami, což je právě důvodem pro lehký žánrový zmatek, ale současně i útok na posluchačovu otevřenost, který nabízí nejeden zajímavý moment. Do jaké míry je překvapující, že mě osobně mnohem víc baví pasáže a skladby s převažující elektronikou (úvodní minuty zmíněné Severance) nad těmi, kde se ke slovu důrazněji hlásí třeba kytara, nechám jako řečnickou otázku bez odpovědi.

Celkově bych řekl, že tahle deska má co do posluchačského přijetí rozepsané všechny scénáře a záleží, s jakou náturou se potká. Můžete to s ní zkusit od konce, kde sice Jarboe moc necítím, ale o to víc se v předposlední skladbě podepsal Lustmord. To je jistota, na které lze stavět a ze které lze podnikat další výpady. Jak moc si to všechno sedne, co zůstane někde napůl cesty, nedokážu odhadnout. Jak jsem psal někde v úvodu, ani v této chvíli si nemyslím, že jsem si z Whiteout odnesl všechno, co nabízí. Což nakonec může být i jistá forma doporučení.