Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Těžko se volí slova pro úvod do třetí řadové a hned dvoj desky Cult Of Fire. Jakkoliv měla kapela de facto od první nahrávky 20:11 neuvěřitelně našlápnuto, tak v případě Moksha & Nirvana došlo ke zvláštnímu pozastavení. Soudím to čistě podle svých pocitů. Asi netřeba zde rozebírat velikost kapely a ohlas, který za svých deset let funkce vyvolala. Ale přece jen to nové dílo nějak drhne. Zkusme pochopit, co se to vlastně děje.

Jednoznačně cítím z tohoto materiálu asi největší píli, soustředění a preciznost, kterou kdy kapela svým nahrávkám věnovala. Nejde jen o zvuk, o kterém se velmi podrobně rozhovořil kolega Jirka D. zde, ale o celkový vzhled a působivost. Do jaké míry tu změnu v pocitovém vnímání zapříčinil celkový zvuk je spekulativní a hodné sáhodlouhé diskuse. V každém případě (pokud jste tak již neučinili) je nutné přečíst zmíněný článek, aby člověk pochopil, co a proč je jinak. Já tu vinu vidím tak půl na půl. Najednou totiž na povrch vyplouvá spoustu věcí, které se dosud úspěšně skrývalo, a proto se jim lze lépe věnovat, čímž se obecně rozšířila škála vnímání hudby Cult Of Fire. Už to není jen ten orientálně zdobený black metal. Najednou lze pocítit mnohem víc, větší hloubku, větší důraz na konkrétní atmosféru a detaily charakterizující konkrétní momenty. Je nezpochybnitelným faktem, že deska zvukově vykvetla, ale vykvetla i hudba jako taková? Ano? Spíše ano? Nebo rozhodně ano?

Svrbí mě prsty, tak se musím okamžitě věnovat edicím, které jsou k dispozici. Jak Moksha, tak Nirvana jsou především samostatně stojící elementy a desky, které však byly utvářeny zároveň a zcela smyslně vedle sebe. Přesto se jedná o různá pojetí. Ve fyzickém formátu hudebních nosičů je tato kategorie patřičně dělená. Ihned poznáte, která příloha patří k jedné nebo druhé placce. Důmyslné a perfektní propojení 2CD i 2LP zaručuje nehádající se fetiš, který je zárukou Beyond Eyes labelu, kde podobné laskominy vycházejí. Vše je bráno s patřičným zřetelem na charakter díla. Proto je Moksha chronologicky logickým nástupcem doposud viděných a držených grafik desek minulých. Nirvana je zas samostatně stojící jednotka s čistě buddhistickým fortelem. CD verze má okázale velký formát digipacku, pro jemuž podobné jsem byl nucen zřídit extra sekci/polici (kde vévodí dosud kompletní katalog Old Library Records). LP je krásnější v tom, že použité grafiky jsou jednoduše větší a dokážou srdce sběratele rozněžnit ještě více. Navíc mezera mezi řadovými deskami kapely byla naplňována několika EP nahrávkami, které fyzicky vycházely především pro gramofonovou reprodukci. Máte-li podobné stižení mysli jako já – kompletujete diskografie kapel buďto ve vinylech nebo kompaktech,nebo v obojím dohromady, když si to okolnosti žádají – pak asi víte jak to s tou krásou gramodesky myslím. Cult Of Fire jsou pro mě právě tou kombinací, ale vraťme se k tématu.

Zkraje jsem psal cosi o těžko popsatelné hudbě a jakési změně, která nastolenou kadenci přeřazuje na jinou kolej. Jak to? Vždyť zvukově si kapela polepšila, díky tomu už nás nebolí hlava a můžeme mnohem detailněji vnímat vlastní hudební řemeslo. Připočtěme i klasicky perfektní fyzické nosiče, které jsou bez debat ozdobou sbírek. Dlouhodobě vysoko zdvižená laťka v kvalitě hudby také svědčí o jasném vítězství. Tak proč mám stále pocit, že té desce cosi chybí? Zádrhel hledám třeba v tempu, které mi přijde takové klidnější, uvolněnější. Což o to, takové momenty tady byly i v minulosti, kdy naopak takové povolení bylo velmi osvěžující. Atmosféra má také své patřičné probarvení a víc, než kdy dřív odkazuje k projednávaným tématům hinduismu a dalších, pro našince naprosto exotických inspirací. Když je vše v teoretické rovině vlastně v pořádku, pak nezbývá než hledat komplikaci u sebe samotného, anebo u prostého faktu, že ty skladby sami o sobě nejsou tak silné.

Ha, pokud jsem se nyní dopustil rouhání a kecnul špínu na kult Cult Of Fire, že nová deska vlastně nemá silných skladeb, pak jsem asi skutečným kacířem. Ale třeba je tento způsob (ne)pochopení jen špatným úhlem pohledu. Nuže, když si vezmete takový Triumvirát, tak máte jasno, že ty skladby jsou samy o sobě velmi silné a dokážou fungovat i jako vytržený dílek. Stejně je na tom i druhá řadovka, zjednodušeně (anglicky) nazývaná Ascetic Meditation Of Death. A protože následovala série ucelených/tématických EP, je v logickém sledu takto stavěno dílo Moksha a především Nirvana. Takže se vlastně nelze divit, že žádná z písniček vyloženě netrčí z řady, žádná neodbourá zábrany stadionovým chorálem (nadsázka) a žádná snad ani nechce být tou reprezentační. Ačkoliv lze namítat, že song (Un)Clean byl vypuštěn s předstihem jako singl a jako vlaštovka očekávání věcí příštích. Ale já se na to dívám trochu jinak. V momentě, kdy se pracovalo na nové desce a uvedená skladba již byla hotova, hodlala kapela vypustit drobnou sondu a rozproudit diskuse především o tom, jak aktuálně zní v pravém slova smyslu, však na zvuk byl dáván sakra velký důraz (už jste četli ten Jirkův článek?). Ne proto, že je to dle mínění autorů nejlepší skladba celého nového playlistu, ačkoliv i to může sehrát svou roli. Ale já si její výjimečnost nad zbytkem nemyslím. Prostě test národa a zároveň příprava půdy pro následující velkou desku. Vlastně dvě desky. Dvě v jednom.

Moje časté ubíhání od holého sdělení, zda je nakonec Moksha a Nirvana dobrým materiálem, je snad dosti výmluvné k tomu, aby posluchač (miluju to slovo) dával desce důležitý prostor. Já jsem chtěl vyrukovat s recenzí hned někdy v dubnu/květnu, ale prostě to nešlo. Zjistil jsem, že mi Cult Of Fire uštědřili drobnou lekci. Posadili mě do křesla a donutili se lépe a více ponořit do jejich aktuální podoby. Čert vem, že jsem furt pošilhával a vzpomínal na starší kousky. Moksha / Nirvana prostě zní jinak. Nejsou to tak úderné záležitosti, není to taková smršť a blacková vichřice nad Himalájemi. Je to poslechovější a proto i náročnější dílo. Nějaký čas ještě zrát bude. Na jednoznačné výroky je pořád brzy.