Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle album nám může poupravit náhled na sluncem vyprahlou řeckou scénu. Phasma má právě kořeny v tamním podloží, a tak bychom už skoro automaticky mohli očekávat prostě black metal, kterému se tam daří. Není to ovšem pravda. Může to být vlivem druhého ze dvou členů Phasma, který je původem z USA, jisté však je, že black zde má vedlejší roli. Možná kluci pendlují mezi novým a starým kontinentem, a tak se to v nich míchá jako v přesýpačkách.

Phasma se poprvé ozvali v roce 2017 singlem Birthing Process a v následujícím roce už bylo na světě debutní, eponymní album. Letos máme co dočinění s šestiskladbovým EPíčkem Purgatory, které nás během slabší půl hodinky smete do odpadní roury. 

Do očí nás udeří démonicky červeným obalem s motivem ruiny. Stylové, působivé, očistné. Apokalyptický začátek decimuje kavernózním zvukem, ozvěny dutých slojí se zakusují do našeho sluchového aparátu. Velice slibný start, z takového marasmu se může vyklubat všelicos. Ovšem když vzápětí naváže valivá, deathmetalová mlátička, připadám si jako doma. Důvěrně známý rytmus, povědomá práce s melodiemi, to vše hladí duši lačnou smrtelné extáze. Šestice skladeb jednoduše číslovaných římskými číslicemi na sebe volně navazuje, předávají si neslábnoucí energii a každá ze sebe dává  trošku jiné pocity. Death metal má mnoho tváří a i Purgatory se šklebí různými způsoby.

Možná podle rozmanitosti našich hříchů je na nás použito vícechodové menu tortury. Dostáváme buďto zlý, rychlý a nekompromisní mazec, ve kterém se často na zeď promítají grindové siluety. Jejich tvar určuje hlavně uřvaný vokál, jehož hlasivky prošly mlýnkem na maso. I takové ty plechovkové bicí svádí k bezuzdnému dovádění v potu těla. Tady skoro nestíhám sledovat riffy, které se střídají rychle za sebou. Za jiné prohřešky jsme vystaveni pomalejšímu, valivějšímu deathu, který si užívá brutálně „nepopulární“ melodie, které může ocenit jen správně postižená mysl. Táhlá sóla, echa rozplizle hozená do prostoru, bzučivě rušivé kytary odmítající čistý zvuk. Aby toho nebylo málo, na jednom ze dvou rozcestí se potkáme se strýčkem doomem, jehož těžkopádnost a atmosféra tlení zapadá do systému. Skromná role kláves, jinak naprosto marginální, v těchto pasážích nabývá na významu. Zde by se uštěkaný zpěv nevyjímal dobře, proto se v rejstříku sáhlo k hluboko posazenému growlingu, který vyvěrá odněkud z hlubin důlní šachty.

Hlas black metalu se prokouše na povrch zřídka, ale okamžitě kouše kolem sebe. Jeho syrový, kytarový hlas zaslechneme v první i závěrečné skladbě, občas problikne i jinde. Kdyby se zde protnul i s vhodným murmurem, mohli bychom se jím vážněji zabývat. Stejně tak vzácné jsou melodické linky, které v podobě kytarového sóla změkčí tvrdý dojem. Jen to potvrzuje mnohotvárnost kapely, která by se, kdyby chtěla, mohla uživit ve vícero řemeslech. 

Phasma jsou zatím taková zajímavost, která může přerůst v silnou větev metalového pramene. Přínosná bude určitě výprava k jejich začátkům, zpět ke jejich dvěma řadovkám.