Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Phlebotomized - Pain, Resistance, Suffering (EP)

PhlebotomizedPain, Resistance, Suffering (EP)

Garmfrost9.6.2021
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: všude možně a na všem
VERDIKT: Pain, Resistence, Suffering může být... Death i vzdušné melodie spolu příjemně koexistují bez křečovitých snah vyrovnat se vlastní minulosti. Phlebotomized možná našli způsob, jak přežít svoji velikost a nebýt přitom lacinou parodií sebe sama.

Před dvěma lety se objevilo návratové album kdysi progresivních a ve své době nesmírně kultovních Nizozemců Phlebotomized Deformation of Humanity. Absolutně a ve všem jsem souhlasil s názorem zklamaného Victimera. Jakkoliv byla obě alba z devadesátých let stylotvorná a ve své podstatě nesmrtelná, to návratové jejich velikosti rozhodně neoplývá. S odstupem času musím Deformation of Humanity jisté kvality přiznat, ale stále zůstává fakt, že nahrát tohle album neznámá kapela, bezesporu zapadne. Nicméně mi to nedalo a čistě ze zvědavosti jsem po následovníku jmenovaného nešťastníka sáhl, a trochu se mu pověnoval. Aktuální EP Pain, Resistance, Suffering navazuje na styl jmenovaného „ípíčka“. Čekejme festovní retro/moderní (zařaď si, co chceš) death metal s prvky pseudoklasiky, doomu… Takže ani tak či naopak. Zkrátka to, co Phlebotomized dělali odjakživa.

 

Pain, Resistance, Suffering nahrála skoro stejná sestava co minule, a vyjma zpívajícího kytaristy (na novince pouze zpívajícího) Toma Palmse, se jedná o muzikanty, kteří jsou v Phlebotomized činní teprve pár let. Těžko tedy bude nový Phlebotomized znít jako ten „původní“. Tomovy party spolu s brutálním growlem Dennisa Geestmana patřily svého času k špičce a bezvýhradně k poznávacím znakům kapely, nicméně hudební dobrodružství měli v rukou muzikanti, kteří obě pecky nahráli, a ti jsou ztraceni v čase. Njn, děckama nezatopíš…

 

Oklikou se vrátím k Pain, Resistance, Suffering. EP sice nahrálo stejné osazenstvo, na rozdíl od přešlapu Deformation of Humanity musím říct, že na novém EP je vše tak nějak jinak, a výsledek jejich snažení mě sakra baví. Sestava si zcela evidentně sedla a přestala dělat ostudu velkému jménu Phlebotomized. Pain, Resistence, Suffering obsahuje sedm různě dlouhých skladeb a hraje takřka pětadvacet minut. Přidat skladbu dvě a máme před sebou v podstatě novou řadovku. Ale zase to máme hezky bez vaty. Diskotékově znějící zvuková banka klávesových nástrojů až na pár výjimek vymizela a nahradilo ji mnohem zajímavější a současnější spektrum zvuků. Brutalita kytar a pěveckého projevu je nyní mírněna všudypřítomnými melodiemi a častějším využitím čistého zpěvu. Smyčcové nástroje jsou tentokrát nahrazeny syntezátorovými náhražkami. Což samozřejmě není ono, ale Rob op 't Veld se od minule rozehrál, a bez debat je radost ho poslouchat. Jeho hra je stejně jako jeho zvukový rejstřík podstatně bohatší. Rovněž kytarový duel Boderman s novicem Sluijsem spolu s ultimátní basou de Heuse čarují občas až neskutečné frajeřiny. Samostatnou kapitolou jsou ovšem bicí. Alex Schollema zkušenosti nasbíral v mnoha death či black metalových kapelách a svůj um přetavil do parádní hry plné rytmických zvratů, sypanic i melodicky úderných vyhrávek.

 

 

Ne, Pain, Resistance, Suffering není geniální a nevyrovná se původní tvorbě Phlebotomized. Je však daleko přínosnější a zábavnější než comebacková placka Deformation of Humanity. Death metal se zde příjemně snoubí s atmosférou, melodiemi, aniž by působil křečovitě či nepřístojně. Po zvědavém okukování nastala chvíle, kdy jsem zjistil, že se k nahrávce vracím docela často a že si s chutí prozpěvuju spolu se zpěváky nebo si poklepávám do rytmu… Pain, Resistance, Suffering může být.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky