Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před dvěma lety se objevilo návratové album kdysi progresivních a ve své době nesmírně kultovních Nizozemců Phlebotomized Deformation of Humanity. Absolutně a ve všem jsem souhlasil s názorem zklamaného Victimera. Jakkoliv byla obě alba z devadesátých let stylotvorná a ve své podstatě nesmrtelná, to návratové jejich velikosti rozhodně neoplývá. S odstupem času musím Deformation of Humanity jisté kvality přiznat, ale stále zůstává fakt, že nahrát tohle album neznámá kapela, bezesporu zapadne. Nicméně mi to nedalo a čistě ze zvědavosti jsem po následovníku jmenovaného nešťastníka sáhl, a trochu se mu pověnoval. Aktuální EP Pain, Resistance, Suffering navazuje na styl jmenovaného „ípíčka“. Čekejme festovní retro/moderní (zařaď si, co chceš) death metal s prvky pseudoklasiky, doomu… Takže ani tak či naopak. Zkrátka to, co Phlebotomized dělali odjakživa.

Pain, Resistance, Suffering nahrála skoro stejná sestava co minule, a vyjma zpívajícího kytaristy (na novince pouze zpívajícího) Toma Palmse, se jedná o muzikanty, kteří jsou v Phlebotomized činní teprve pár let. Těžko tedy bude nový Phlebotomized znít jako ten „původní“. Tomovy party spolu s brutálním growlem Dennisa Geestmana patřily svého času k špičce a bezvýhradně k poznávacím znakům kapely, nicméně hudební dobrodružství měli v rukou muzikanti, kteří obě pecky nahráli, a ti jsou ztraceni v čase. Njn, děckama nezatopíš…

Oklikou se vrátím k Pain, Resistance, Suffering. EP sice nahrálo stejné osazenstvo, na rozdíl od přešlapu Deformation of Humanity musím říct, že na novém EP je vše tak nějak jinak, a výsledek jejich snažení mě sakra baví. Sestava si zcela evidentně sedla a přestala dělat ostudu velkému jménu Phlebotomized. Pain, Resistence, Suffering obsahuje sedm různě dlouhých skladeb a hraje takřka pětadvacet minut. Přidat skladbu dvě a máme před sebou v podstatě novou řadovku. Ale zase to máme hezky bez vaty. Diskotékově znějící zvuková banka klávesových nástrojů až na pár výjimek vymizela a nahradilo ji mnohem zajímavější a současnější spektrum zvuků. Brutalita kytar a pěveckého projevu je nyní mírněna všudypřítomnými melodiemi a častějším využitím čistého zpěvu. Smyčcové nástroje jsou tentokrát nahrazeny syntezátorovými náhražkami. Což samozřejmě není ono, ale Rob op 't Veld se od minule rozehrál, a bez debat je radost ho poslouchat. Jeho hra je stejně jako jeho zvukový rejstřík podstatně bohatší. Rovněž kytarový duel Boderman s novicem Sluijsem spolu s ultimátní basou de Heuse čarují občas až neskutečné frajeřiny. Samostatnou kapitolou jsou ovšem bicí. Alex Schollema zkušenosti nasbíral v mnoha death či black metalových kapelách a svůj um přetavil do parádní hry plné rytmických zvratů, sypanic i melodicky úderných vyhrávek.

Ne, Pain, Resistance, Suffering není geniální a nevyrovná se původní tvorbě Phlebotomized. Je však daleko přínosnější a zábavnější než comebacková placka Deformation of Humanity. Death metal se zde příjemně snoubí s atmosférou, melodiemi, aniž by působil křečovitě či nepřístojně. Po zvědavém okukování nastala chvíle, kdy jsem zjistil, že se k nahrávce vracím docela často a že si s chutí prozpěvuju spolu se zpěváky nebo si poklepávám do rytmu… Pain, Resistance, Suffering může být.