Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Phrenelith - Ashen Womb

PhrenelithAshen Womb

Sorgh13.3.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Silné bodové ohodnocení je na místě. Deathmetalové dílo Ashen Womb se sice nechává inspirovat, ale neopisuje a dává na odiv vlastní temnotu.

Tento zkázonosný materiál přicestoval z Dánska, kde se v nízkých partiích blízko mořské hladiny zrodilo velmi příjemné zlo. Deska Ashen Womb je opravdu výrazný plivanec do metalového kotle, který zahuštuje vařící se šlem death metalu. Je to flákanec hnusu do melodického mraveniště, jehož původ jsem původně tipoval někam do zámoří. Proto oceňuji, že se Dánsko zviditelnilo nahrávkou, která až tolik neladí s představou tamních forem smrti. Sama kapela Phrenelith je pro mě nový objev, od jehož mrtvé existenci jsem dosud neměl ani tucha. Přitom aktuální fošna je jejich třetí dlouhohrající a vůbec nemluvím o různých splitech a podobných záležitostech.

Když jsem se podíval na obal, tak krom hudby i díky němu jsem album tipoval na nějakou temnější formu amerického deathu, což souhlasí pouze v tom, že je to temnější death. Zeměpisně jsem byl vedle jak ta jedle. Phrenelith si libují v hutném, technicky zaměreném death metalu, který může na první poslech připomenout české Heaving Earth, ale postupně se ukáže, že Phrenelith nejsou až tak složití. Hrubý zvuk, který dává kytarám podobu rezavého struhadla, sluší krátkým, brutálním motivům, které na sebe navazují do podoby uhrančivého, magického světa vrčení a broušení. Melodie jsou takové, jaké v tomto odvětví mají být - strohé, nelahodné, ale současně vzrušující.

 

V lehce podladěném duchu sledujeme pasáže drsných riffů, které pravidelně doplňují chmurně melodické nápady postavené na zdvojených linkách, kvílivém trýznění a krátkých sólech. Většina melodií sytících Ashen Womb má skomírající tendenci. Vnímáme podvědomý pohyb odshora dolů, od bytí k zániku. Slovo zhoubný tady dostává nový potenciál a nahraný materiál mu vzdává čest. Ať se hudba neurvale dere vpřed nebo se líně převaluje, stále je cítit inklinace k odumírání. Snad i proto album není z rodu zběsilých, nekompromisních nakládaček, ale s rytmem nakládá uvážlivě. Nabízí hlubší pohledy do svých útrob a vybízí k podrobné inspekci. Tempo se drží hlavně středních hodnot, ale není výjimkou, že se rafička vychýlí buď na jednu nebo druhou stranu. Občas se zdá, že rytmus hledá pevnou oporu pro svůj krok a ne vždy to vyjde přesně do taktu.

 

 

V deathmetalovém festivalu Ashen Womb, který by klidně mohl valit ve stejném rozpoložení a posluchač by se nenudil, se nachází  dvě instrumentálky. Jedna album otvírá a je vcelku pochopitelným intrem, zato druhá z nich nemá jasný tvar ani funkci. Je to podivná mezihra otevírající poslední třetinu alba, ve které to vzdáleně bublá. Spolu s nejistotou cítíme, že zlo je dočasně drženo na uzdě, že jde o oddechový čas. Celkem překvapivě to nezní špatně a Sphageion (odporná věc, viz obrázek) lehce obhajuje své právo na existenci. I kdyby měla jen šroubovat zvědavost na následující nátěr Chrysopoeia. Poslední zmínku věnuji ojedinělé majestátnosti, která z drtivého bahnotoku nahodile vyvře. Slyšet je ve skladbě A Husk Wrung Dry, která se proviní lehkým, atmosférickým hříchem. Je to zvuková vzácnost, ale sotva máme čas se pokochat, valící se proud riffů nás žene dál do hájemství těžkých témat existence.

 

Poslechy přibývají, nenudím se. Potvrdilo se mi, že hrabat se v temnotě Phrenelith je zábava a Ashen Womb vám do ní ochotně posvítí. V rámci death metalu jde o příjemně nápadité a současně nepřekombinované album, které výrazně upozornilo na dánské podzemí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 13.3.25 11:48odpovědět

Death servis Phrenelith mi taky pěkných pár dní cinkal ušima. Výborný společník.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky