Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Piglet - Lava Land (EP)

PigletLava Land (EP)

Symptom20.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Piglet už dávno nehrají, ale v srdci některých budou znít navěky. Tohle je instrumentální math rock, který žije!

Piglet spatřili světlo světa během prvních společných zkoušek na podzim roku 2002 v Chicagu. O tři roky později nahráli své pamětihodné album Lava Land a záhy zavřeli krám. Amerika dává, Amerika bere. Sice jsou na popis jejich eruptivní hudby všechna slova krátká, ale jdeme na to.

 

Takže proč si připomínat devět let staré album? Protože si to zaslouží! Poslechněte si prasátka a sami posuďte, jestli jsou tři bez nadupaných pedalboardů dost na produkci košaté hudby. Proč některé výtvory vyčnívají více než jiné, to je to, oč tu běží. Piglet svou hudbu servírují bez přetvářky a je jasně slyšet, že si na nic nehrají. Dejme tomu, že naživo to mělo větší koule, ale i tak nemusí být člověk zvukový inženýr, aby ocenil vyvážený mix, který nestraní žádnému z nástrojů.

 

Nevím, kam Piglet chodili pro nápady, ale chci tam taky! Šestistrunná basa umí nejen doprovázet, ale i vést kytaru, kterou na cestě napříč žánry pronásledují intuitivní manické bicí á la Zach Hill. Tracklist je plný lehce stravitelného, ale technicky náročného a výborně zvládnutého math rocku. Chytlavé melodie vládnou zejména skladbám Anthropology Anthology, Little Bubble, Where You Going? a Plastic Stars, Cotton Highways. Album se nevypočitatelně žene vpřed, okamžiky řízeného chaosu vyvažuje harmonickými mezihrami, nešetří zvraty a inovacemi žánru. A při tom všem ještě stíhá okouzlovat svou pohodovou atmosférou.

 

Bootleg pořízený z vystoupení ve studiu rádia WLUV jen potvrzuje, že instrumentální zručnost Piglet nebyla editační klam a náboj jejich originálního rukopisu byl ostrý. Lituji krátké životnosti tohoto ojedinělého spolku a raduji se z pozůstalosti s potenciálem ovlivnit. Hodnotím vysoko a myslím to vážně.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky