Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pincer Consortium - Geminus Schism

Pincer ConsortiumGeminus Schism

Jirka D.17.2.2025
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#DP/060CD) / promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: V mnoha ohledech dotažená metalová deska, s jakou se člověk nepotká každý den.

Už prvním dojmem to všechno začalo výborně. Balíček z polského labelu Deformeathing Production došel s lehkým zpožděním, ale o to větší zvědavost začal budit jeho obsah, když se objevila titulní grafika alba Geminus Schism. Výborná! A co víc, nezůstalo pouze i titulního obrázku, ale v podobném duchu pokračoval i celý vnitřek 6-panelového digipaku a obsáhlého bookletu, který svým pojetím a zpracováním přesahuje hranice standardní práce. K tomu obsáhlé texty pojednávající o konceptu alba, vše sladěné barevně, s citem pro detail i pro celkový dojem, který je jedním slovem dechberoucí. Nepíšu to často, ale tohle se povedlo hodně!

 

Kapela Pincer Consortium není ani tak kapela jako spíš projekt dvojice muzikantů, z nichž jeden má kořeny polské a jeden severoirské, přičemž jejich společné fungování pod tímto názvem nemá dlouhou historii – počátek se datuje rokem 2019. Zajímavé na tom je, že poměrně dlouho na sebe nechali čekat s debutní deskou, protože tou se stala až aktuální Geminus Schism, která vyšla v loňském září, ale svým obsahem plně vyvážila dlouhé období příprav. Ten zahrnuje sedm na poměry žánru (rámcově death metal) docela dlouhých skladeb, z nichž nejdelší přesahuje 11 minut a jen jedna jediná jde pod šest. Obsah nejsou žádné jen tak nějaké písničky, a to ani svou délkou, ani svým pojetím - kompozicí, aranžemi, celkovou náladou. Obsah je prvotřídní moderní extrémní metal a když píšu moderní, rozhodně jsem si to nepletu se slovem módní.

 

Pincer Consortium band

 

Hned v úvodu nahrávky začne být jasné několik věcí. Jednak čistý death metal jim je jako hrací pole úzký a ať už tempem nebo zabarvením se album otírá o black. Dále je znát důraz na silnou a pohlcující atmosféru, a to jednak reverbem na kytarách a jednak vrstvením hlasových stop, čímž vzniká poměrně mohutný zvukový masiv, který posluchače snadno pohlcuje a vtahuje do děje. Na tomto místě můžu jenom odhadovat, jestli celková nekonkrétnost a rozostřenost zvuku byla autorským záměrem nebo vyplývá z nějaké laciné produkce, nicméně je to jedna z mála věcí, která mi na desce vadí – především v upozadění a neprokreslení bicích (nespíš bicího automatu), ale i v celkovém dojmu jakého slinutého zvuku, který by za mě snesl čistší a konkrétnější produkci.

 

Už jenom z toho důvodu, že instrumentálně není deska vůbec špatná a nabízí veskrze současný přístup k extrémnímu žánru, byť na něm není primárně vystavěná. Najdete si svoje disharmonické pasáže i deathcorovou rytmickou sekanou, ale vždycky to bude jen koření a nikdy podstata a jediný úmysl v aranžích. Dominantní je důraz na silnou, temnou a pohlcující atmosféru a velmi razantní, svým způsobem skvělý vokál, jehož growlová poloha, dobře nastavený hall efekt i znásobování dalšími vokálními stopami vytváří dojem jakéhosi rituálu. Možná i proto mi například skladba Schizoid Rivalry / Double Occultation v mnoha ohledech připomíná tvorbu Septicflesh ořezanou o symfonické partie a navzdory své délce baví až do úplného konce.

 

 

Album je jako celek vedeno v rychlém a místy až zběsilém tempu (Dual Termination Shock) a prakticky nenabízí zklidněné a pomalejší pasáže. Je to nálož, kterou nemusí vydržet každý a která sama o sobě představuje docela adrenalinový zážitek, s nímž se každý bude muset vyrovnat po svém. Osobně mi tohle její nastavení vyhovuje a krátké zpomalení v úvodu skladby Tandemic Dispersal je dostatečně vyváženo vynikajícím vnitřním pnutím a velmi postupnou gradací, která vašim nervům nedá vydechnout.

 

Geminus Schism je v mnoha ohledech pozoruhodná deska, která na rychlý deathmetalový základ roubuje další plejádu vlivů, odstínů a barev, přičemž v konečném důsledku vytváří moderní a dokonce bych řekl i strhující poslechový zážitek. Ten stahuje do nepříjemné reality pouze laciná a nepříliš odpovídající produkce, navíc s poměrně unavujícím a plochým masteringem, takže ke konci už toho má člověk plnou hlavu navzdory tomu, že poslední skladba je jedna z nejlepších. Jinak jde ale o výborné a dotažené album, což rozhodně nepíšu často.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky