Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

The Spacelords jsou podle všeho ve svém rodném Německu celkem známí cvoci, protože jinak si neumím vysvětlit poznámku v promo materiálech o tom, že jejich předchozí dvě desky Synapse (2014) a Liquid Sun (2016) byly mezi oceňovanými alby roku napříč světovými blogy a ziny - tolik přibližně přeložená citace. Osobně se totiž přiznávám, že jsem o nich nikdy neslyšel. Hanba mi!

V dalších promo řečech se píše něco o space rocku, ovšem tentokrát i s vlivy kraut / desert rocku a taky trochou toho stoner rocku. Neboli je to opět jedno z těch počtení, u kterého mně jde hlava kolem a kdy začínám mít dopředu pocit, že hudební vyprázdněnost se maskuje za řadu hezkých a módních slov. Takže?

Takže si připravte svoji vesmírnou lodičku a sbalte si svačinu na hodně dlouhý výlet velmi nudným vesmírem, kde se po dlouhý čas neděje vůbec nic zajímavého, jen sem tam zablikne hvězdička a sem tam nějaká zhasne. Všechno ale uvidíte z dálky, budete to pozorovat více méně nezúčastněně a žádné velké emoce to ve vás logicky nevyvolá. Věřím tomu, že ve vesmíru to možná takhle nějak funguje a že všechno je tam tak nějak na dlouhé lokte, ale nevím, proč by se mi to mělo líbit i u hudební nahrávky.

Water Planet je deska tvořená třemi dlouhými a čistě instrumentálními kompozicemi, které nemají daleko k psychedelickému rocku, a kterým onu „space“ prostorovost dodávají různorodé klávesové nástroje a efekty na kytarách. Nemám problém napsat to, že jak ty klávesy, tak ty efekty a kytarová hra obecně jsou výborné, ale rozhodně nenacházím způsob, jak to všechno přežít víc jak 43 minuty bez užívání lehkých drog. Navíc skutečnost, že všechny klávesové nástroje jsou dílem hostujícího hráče a nikoliv člena kapely, je pak malou výzvou osobní tolerance.

Problém téhle desky je totiž to, že vnitřně nikam nespěje, negraduje a prakticky ve velmi podobně sterilním duchu pořád pokračuje, mým protestům navzdory. Lidem, kteří takto mluví (byť sebezajímavěji), se říká uspávači hadů a přesně něco takového si můžete představit i v případě této nahrávky. The Spacelords podle mě všechno vsadili na formu a zahleděni do sebe sama už potom zapomněli na obsah. Poměrně slušně vybrali krabičky ke kytarám, všechny správně zapojili a na klávesách našli ty správné zvuky, které se k probíranému tématu dobře hodí. Jen už při tom všem už nedomysleli to, že výsledek bude někdo poslouchat.

Takže ne. Hezký digipak s divokou sci-fi tematikou odkládám, odkládám i The Spacelords a jejich sterilní nudu a zkouším hledat jinde. Je toho všude dost.