Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Gabriel Hibert je člověk, který se v letech 2003-2011 pohyboval v kapelách produkujících math rock, až se nakonec rozhodl pro samostatnou dráhu experimentálního umělce. Základ ze zmíněných kapel na to měl, tři desky na kontě jsou aktuální současnost a experimenty nadále vítězí. Poslední nahrávka nazvaná Abducté k nám zavítala skrze agenturu a kromě samotného CD zásilka neobsahovala nic dalšího, žádný obal, žádné kloudné promo. Tak jsem nakonec oželel i to CD a dal se na poslech mp3. Jak vy k my, tak my k vy.

Poslech alba Abducté jsem si vybral právě pro jeho experimentální povahu, která mi v první chvíli zněla sympaticky. Ve chvíli druhé pak už méně a v narůstajícím počtu dalších chvil strávených ve společnosti tohoto alba se vzájemné sympatie smrskly na celkovou nechuť a zmatení. Ona Hibertova tvorba má zmatení tak nějak v sobě. Experimentální skladby si jedou podle jedné experimentální formulky s jasně definovaným předpokladem dalšího vývoje (nebo spíš nevývoje) jednotlivých kousků. Cesta je to zajímavá jen na oko, ve skutečnosti je slepá a dopředu předvídatelná.

Prim hrají různé varianty zvuků, které doprovází bicí a vše se děje na krátkých úsecích tří nebo čtyř minut. Nedá se říct, že by šlo o nějaký miš maš, vlastně je to jedna z těch pohodlnějších zvukových výstrah pro navyklé na rockový standard, ale mně jde spíš o to, jak se po chvíli původní zajímavost stane pouhým přehráváním různých motivů, které pohání bicí a semo tamo zkreslený vox. Není to křeč, jen tak trochu unyle zpracovaný experiment, ze kterého by šlo vymáčknout o dost víc. Kdyby na všechno nebyl jeden vzorec.

A tím končí všechna legrace. Abducté doporučím experimentálně laděným duším, kterým nestojí vlasy hrůzou při disharmonicky zpracovaném rockování, nebojí se výzev a hojně elektronického masírování boltců, ale to je tak všechno. Vyjadřovací možnosti Gabriela Hiberta jsou dané a po pár posleších nálada klesá. Za mě pouhý průměr a někdy ještě níž...