Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pincer Consortium - Geminus Schism

Pincer ConsortiumGeminus Schism

Jirka D.17.2.2025
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#DP/060CD) / promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: V mnoha ohledech dotažená metalová deska, s jakou se člověk nepotká každý den.

Už prvním dojmem to všechno začalo výborně. Balíček z polského labelu Deformeathing Production došel s lehkým zpožděním, ale o to větší zvědavost začal budit jeho obsah, když se objevila titulní grafika alba Geminus Schism. Výborná! A co víc, nezůstalo pouze i titulního obrázku, ale v podobném duchu pokračoval i celý vnitřek 6-panelového digipaku a obsáhlého bookletu, který svým pojetím a zpracováním přesahuje hranice standardní práce. K tomu obsáhlé texty pojednávající o konceptu alba, vše sladěné barevně, s citem pro detail i pro celkový dojem, který je jedním slovem dechberoucí. Nepíšu to často, ale tohle se povedlo hodně!

 

Kapela Pincer Consortium není ani tak kapela jako spíš projekt dvojice muzikantů, z nichž jeden má kořeny polské a jeden severoirské, přičemž jejich společné fungování pod tímto názvem nemá dlouhou historii – počátek se datuje rokem 2019. Zajímavé na tom je, že poměrně dlouho na sebe nechali čekat s debutní deskou, protože tou se stala až aktuální Geminus Schism, která vyšla v loňském září, ale svým obsahem plně vyvážila dlouhé období příprav. Ten zahrnuje sedm na poměry žánru (rámcově death metal) docela dlouhých skladeb, z nichž nejdelší přesahuje 11 minut a jen jedna jediná jde pod šest. Obsah nejsou žádné jen tak nějaké písničky, a to ani svou délkou, ani svým pojetím - kompozicí, aranžemi, celkovou náladou. Obsah je prvotřídní moderní extrémní metal a když píšu moderní, rozhodně jsem si to nepletu se slovem módní.

 

Pincer Consortium band

 

Hned v úvodu nahrávky začne být jasné několik věcí. Jednak čistý death metal jim je jako hrací pole úzký a ať už tempem nebo zabarvením se album otírá o black. Dále je znát důraz na silnou a pohlcující atmosféru, a to jednak reverbem na kytarách a jednak vrstvením hlasových stop, čímž vzniká poměrně mohutný zvukový masiv, který posluchače snadno pohlcuje a vtahuje do děje. Na tomto místě můžu jenom odhadovat, jestli celková nekonkrétnost a rozostřenost zvuku byla autorským záměrem nebo vyplývá z nějaké laciné produkce, nicméně je to jedna z mála věcí, která mi na desce vadí – především v upozadění a neprokreslení bicích (nespíš bicího automatu), ale i v celkovém dojmu jakého slinutého zvuku, který by za mě snesl čistší a konkrétnější produkci.

 

Už jenom z toho důvodu, že instrumentálně není deska vůbec špatná a nabízí veskrze současný přístup k extrémnímu žánru, byť na něm není primárně vystavěná. Najdete si svoje disharmonické pasáže i deathcorovou rytmickou sekanou, ale vždycky to bude jen koření a nikdy podstata a jediný úmysl v aranžích. Dominantní je důraz na silnou, temnou a pohlcující atmosféru a velmi razantní, svým způsobem skvělý vokál, jehož growlová poloha, dobře nastavený hall efekt i znásobování dalšími vokálními stopami vytváří dojem jakéhosi rituálu. Možná i proto mi například skladba Schizoid Rivalry / Double Occultation v mnoha ohledech připomíná tvorbu Septicflesh ořezanou o symfonické partie a navzdory své délce baví až do úplného konce.

 

 

Album je jako celek vedeno v rychlém a místy až zběsilém tempu (Dual Termination Shock) a prakticky nenabízí zklidněné a pomalejší pasáže. Je to nálož, kterou nemusí vydržet každý a která sama o sobě představuje docela adrenalinový zážitek, s nímž se každý bude muset vyrovnat po svém. Osobně mi tohle její nastavení vyhovuje a krátké zpomalení v úvodu skladby Tandemic Dispersal je dostatečně vyváženo vynikajícím vnitřním pnutím a velmi postupnou gradací, která vašim nervům nedá vydechnout.

 

Geminus Schism je v mnoha ohledech pozoruhodná deska, která na rychlý deathmetalový základ roubuje další plejádu vlivů, odstínů a barev, přičemž v konečném důsledku vytváří moderní a dokonce bych řekl i strhující poslechový zážitek. Ten stahuje do nepříjemné reality pouze laciná a nepříliš odpovídající produkce, navíc s poměrně unavujícím a plochým masteringem, takže ke konci už toho má člověk plnou hlavu navzdory tomu, že poslední skladba je jedna z nejlepších. Jinak jde ale o výborné a dotažené album, což rozhodně nepíšu často.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky