Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pixies - EP1

PixiesEP1

David9.11.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamics DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nit s uzlíky Francisovy bohaté sólové kariéry se podařilo navázat bez pocitů trapnosti a méněcennosti. Kdo ale čeká Come on Pilgrim, je blázen. Bez pardonu.

Pixies = absolutní kult. Tvrdit cokoliv jiného = kydat hnůj na vlastní hlavu a každý, kdo za poslední čtvrtstoletí byť jen nedopatřením zavadil o škatulku alternativního rocku, dávno ví proč.

 

Nicméně reunion podobných kapel představuje prakticky vždy obrovský hazard se zdánlivě neotřesitelnou aurou polobožstva, jež nejpozději po vydání comebackové nahrávky zpravidla utrží pár dobře mířených direktů a sem tam nějakou tu následnou krvácející trhlinku. Možná i z toho důvodu Pixies čekali, pomineme-li singl Bam Thwok, s novým materiálem téměř deset dlouhých let od okamžiku, kdy poprvé světu ohlásili svůj návrat ze záhrobí. První a dost možná největší ránu však museli skousnout již v průběhu nahrávání nových songů. Neodmyslitelný stavební kámen, basistka a zpěvačka v jedné osobě, Kim Deal ohlásila své rozhodnutí dále nepokračovat pod hlavičkou Pixies a upřednostnit raději koncertování se znovuobnovenými The Breeders a práci na sólovém materiálu, vycházejícím během roku v podobě několika sedmipalců. Ovšem pánové obstáli zkouškou ohněm se ctí a prakticky vzápětí odprezentovali první výsledek společného snažení v podobě nadmíru povedeného singlu Bagboy s náhradnicí Kim Shattuck v sestavě. Singl, který si cestu na kýženou „regulérní“ nahrávku nakonec stejně neproklestil, stejně tak zmíněná paní Kim, jíž ve finále na prozaicky nazvaném epku „EP1“ nahradil Simon Archer (The Fall nebo dříve také „live“ basák doprovodné kapely Blacka Francise).

 

Výsledná čtyřskladbová placka, za doprovodu nemalých porodních bolestí, ale světlo světa nakonec přeci jen spatřila… žádná nemilá překvapení v podobě ohyzdných defektů ani prapodivné zkříženosti se nekonají, nic podobného. Na druhou stranu, geniální a dnes dávno plnoletá dítka budou - podle očekávání - sobě rovného sourozence smutně vyhlížet i nadále.

 

Pixies přivedli na svět dílko nenáročné, jednoduché, nezáludné, do puntíku splňující nevděčnou úlohu předjezdce testujícího veškeré záludnosti tratě, aby ti skuteční frajeři nervózně stepující za startovní páskou neskončili rozmázlí po okolních bariérách, až půjde opravdu do tuhého. Nic víc, nic míň. EP1 zní jako Pixies, bezpochyby, nit s uzlíky Francisovy bohaté sólové kariéry se podařilo navázat bez pocitů trapnosti a méněcennosti. Kdo čeká Come on Pilgrim, je blázen. Bez pardonu. Přesto nehodlám zastírat, že lehký závan zklamání mezi čtveřici vzdušných popěvků probarveného podzimu cestičku přeci jen našel. Popravdě, čekal jsem víc, zvlášť po tolika letech… ale pokud mám EP1 brát jako návnadu, úvodník k věcem příštím, vlastně ani nemám mnoho důvodů k brblání. Kultovní status trvá i nadále, ztráty jsou minimální. Berte, nebo nechte být.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky