Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to tak dávno, co jsem se popasoval s nahrávkou „A Moment of Clarity“ finských atmosfériků Ancestors Blood. Deska se mi i přes výhrady líbila, odnášela mě do lesní říše, do krajin někde mezi… Byl jsem zvědavý, kam se kapela vyvine, jestli se vydá směrem nastoleným, tedy undergroundově zabarveným přírodním blackem, nebo svůj sound pročistí, přidají čisté zpěvy, klávesy… Nová porce zábavy nedává za pravdu ani jedné ze spekulací. Řekl bych, že Ancestors Blood vybrali zlatou střední cestu. A sice sound pročistili, přidali na melodiích, čistých zpěvů se nedočkáte, ani podzemního blacku.

Předpokládám, že „Hyperborea“ díky většímu labelu (Naturmacht Productions) bude více na očích a nebude mít ten pokojíčkový odér jako předchůdce. V sestavě nenastala výraznější změna, když pominu odchod jednoho z kytaristů a přece jako bych měl před sebou jinou skupinu. Výraznější, sebevědomější a nápaditější. Najednou příliš nevadí stylová zamrzlost v časech bájných devadesátek, kdy svět šokovali Dimmu Borgir klávesovým blackem narvaným odshora po půdu mocnými melodiemi. Nevadí, že DB hráli klukům z Ancestors Blood ve zkušebně natolik, že prosákli i do jejich písní.

Zajímavým tahem se může jevit umístění ambientního kousku hned na úvod desky. „Descension“ vás v pěti minutách provede korunami stromů, ve kterých se prohání jak mírný vítr, tak lesní tvorové, co vylézají za soumraku… Přímočarý středně rychlý black v následující „The Way of the Spirits“ pak rozjede taneční náladu, roztočí mařeny posluchačů, ale bohužel v půli začne nudit, protože pokrýt osm minut stále stejnou melodií není nejlepší nápad. Naopak „Autumn (Mets äpirtti part II)" přinese příjemnější pocity. Píseň doznává i pár změn, podstatné je, že nápady zde jsou daleko jímavější a do gotična hozený úvod skladby s tklivou sólovkou zacloumá emocemi nejednoho citlivějšího blekouše. Stopáž všech skladeb je z těch delších a platí, že ty kratší jsou instrumentální. Každá další píseň je silnější než předchozí.

Obdivuju krásně romantickou „Elegies“ i titulní ambientní instrumentálku „Hyperborea“, kde se více hraje s pocity, než muzikantstvím. Vcelku laciné provedení vynahrazují srdcem a opravdovostí. Pokaždé se u této části zarazím, ale pak mávnu rukou. Není to starý Burzum, ale jakžtakž se dokážu vpravit do vyťukávané synťákové melodie s elektronickým rytmem… Zde je třeba zapomenout na současné možnosti a uvědomit si, že klukům šlo určitě o něco jiného, než šokovat fajnšmekrovstvím. Když se pak ticho přesune bez zlomů do „Rite of Passage“, až se zatají dech. Zarazila mě její délka. Pokryjí zde oněch deset minut zajímavěji než „The Way…“? Ano, dočkáme se konečně svižnějšího tempa a vprostřed se, mimo chytlavých melodií, objeví krátká ambientní vsuvka. Dá se říct, že se jedná o nejpropracovanější píseň desky. „Funeral Rite“ překvapí svým blast beatovým rozjezdem. Když se pak přehoupne do vyhráveček, vybrnkávaček, může jednomu přivést infarkt. Album pak uzavře stylově ambientní šum „Ascension“. Pro mě osobně nejzajímavější moment z „Hyperborea“.

Nebýt neskutečně hloupých kláves a zakomponování hromady vaty, mohla by novinka finských pohanů Ancestors Blood pro kouzlo, co z nich srší, zaujmout významnější pozice. Takto si troufám tvrdit, že stále hrají pro fanoušky nejhlubšího podzemí. Ne, to není málo. Když se zkusíte ponořit do jejich světa, můžete prožít opravdu krásné chvíle nočního cestování mimo tělo, uvidět staré bohy a poslechnout si prokletí boha jedné asijské jeskyně. Třeba už na příští nahrávce se dočkáme opět dalšího zvednutí se a vyrovnání obsahu s formou. Obsah zatím nad formou vítězí. Hodnocení je v tomhle případě ošemetné a berte jej jen coby berlu.