Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Placebo - Loud Like Love

PlaceboLoud Like Love

Jirka D.21.10.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Bylo by snadné hodit tuhle desku přes palubu a nechat nad ní uzavřít hladinu vlastního zájmu, bylo by snadné tvářit se jako náročný posluchač a Placebo ignorovat.

Předchozí deska Placebo byla první, kterou jsem neskousl a už vlastně ani nevím proč, od doby jejího vydání, kdy jsem se jí pokoušel dostat na kobylku, jsem ji neslyšel. K těm ostatním, starším nahrávkám se pravidelně vracím, mám rád ty studené počátky a nevadí mi ani následná úleva, oteplení a zjevení se mnoha fanynek s mašlí ve vlasech. V ten čas se objevila první kritická slova, nezávislá scéna dala od Placebo ruce pryč a v duchu závislosti na své nezávislosti jala se dále hloubat jinde.

 

Je třeba předeslat, že aktuální „Loud like love“ se smířlivého podání ruky z řad dříve odchozích fanoušků nedočká. Placebo jsou velká kapela, potřebují tvořit velké písničky a na velkých koncertech dělat velký dojem; není důvod myslet si něco jiného a pro jistotu se ani nesnažím najít důvod, že by to Placebo už nemysleli upřímně.

 

 

Nová deska je o lásce. Je určena mladým lidem internetového věku, internetových komunit, internetového vkusu a náročnosti. Není komplikovaná, melodie jsou líbivé, refrény euforické, tesknivý hlas Briana Molka je stále v popředí, typický a nezaměnitelný, do toho hromada synťáků, pragmatické bubnování a samozřejmě kytary, protože Placebo jsou především kytarovka. Líbivost alba je snadné odsoudit a ještě snadnější jí podlehnout, je snadné zařadit „Scene of the crime“ na desku „A thousand suns“ od Linkin Park, ale může být problém si sám sobě přiznat, že tahle kapela prošla od svého debutu z roku 1996 velký kus cesty, po které je stále těžší kráčet společně s ní. Zkouším to, hlavně zvečera, nikým neviděn a přesto se stále ohlížím.

 

„Loud like love“ se poslouchá snadno, umí vzbudit empatii, nenudí, a to i přes to, že romantik už dlouhé roky nejsem. Jak říkal pan Horníček o své ženě: „dříve romantička, nyní v domácnosti“. V tomto duchu nahlížím i na tuto desku, probírám se z poslechového zahloubání a chtě nechtě, kladu na stůl prostá fakta. Tím hlavním je nepříjemný zvuk, který v sobě pojí soudobě tradiční hlasitost a dynamickou zkreslenost s velmi sterilním pocitem. První desky Placebo byly studené, ale jako zábal proti horkosti fungovaly skvěle, „Loud like love“ je neosobní, programově přesná a emoce probouzí s neschopností úspěšného finančníka. Pro představu se podívejte na titulní obrázek, symbiosa zvuku a grafiky je to poměrně přesná.

 

Bylo by ale snadné hodit tuhle desku přes palubu a nechat nad ní uzavřít hladinu vlastního zájmu, bylo by snadné tvářit se jako náročný posluchač a Placebo ignorovat. Občas je prostě potřeba nechat Umberta Eca v polici a vytáhnout nějakou slušnou detektivku. Skladby jako „Exit wounds“ za ten čas stojí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 21.10.13 8:43odpovědět

Líbí, příjemná jednohubka do podzimního časného šera. Linkin Park s jejich směřováním neposlouchám ani z večera, ne díky nutnosti ohlížet se (na to kašlu) ale prostě proto, že díky urputné snaze o vývoj přišli o srdce.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky