Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

“Když už nejsme lepší než ti ostatní, tak je aspoň přeřveme.” Kolikrát mi tohle motto prolétlo hlavou při poslouchání současné hudební produkce, snad ani nejde spočítat. A v té chvíli bylo úplně jedno, jestli mi hrálo CDčko, gramodeska nebo vypálený soubor uzmutý na síti, společný jmenovatel všech byly nesmyslné studiové úpravy za účelem vyšší hlasitosti na úkor poslouchatelnosti a především zdravého rozumu.

Jeden z dalších příkladů z dost dlouhého zástupu “heavy” a “hutných” nahrávek je aktuální deska německé kapely Planks, jejíž potemnělý obal mě upřímně zaujal hned v době jejího vydání a od té doby před sebou sunu myšlenku na sepsání několika řádek. Historie kapely je poměrně krátká, zahrnuje více méně HC snažení, od kterého bylo postupem doby upuštěno a kromě urputného (a místy až blackově syrového) vokálu, který minimálně po roce dvou potřebuje generálku hlasivek, zamířili Planks do marasmu hutných kytarových spodků a blátivých buldozerů post-HC / sludge scény.

“Funeral mouth” není album nikterak objevné a dokonce by v kruzích některých posluchačů mohlo zavánět až trendem, přesto (a nebo možná právě proto) ho lze přijmout celkem snadno. Přímočaře napsaná muzika s oklikami složitými jen natolik, aby zvědavec vždycky našel zpáteční cestu k hlavnímu směru, tempo převážně svižné, rozbíjené místně rozesetými vyhrávkami řemeslné úrovně a přebuzené kytary hřmotně posazené před všechno ostatní. Aktuálním Planks přiznávám schopnost dát dohromady chytlavé skladby (jakkoliv jsou ulity do jedné formy), načichlé zlou aurou, zoufalstvím a temnou romantikou. Ne, žádný gothic rock...

I přes zjevnou nepůvodnost nelze nahrávce upřít aktuálnost, tahle zhutnělá směsice kytar a hardcorové dravosti má dneska zelenou a příběhů na dané téma z let nedávných si lze přečíst spoustu. Mezi ostatními Planks vynikají možná tím zvukem, kterým se snaží zahladit vše okolo. A nutno přiznat, že se jim to daří. Jako vedlejší produkt ale zahlazují i sami sebe - bubny skoro neslyšitelné (kopák je takový ten velký, co vám pohne se žaludkem, víme?), činely se sypou jak obsah kontejneru na sklo kolečkama vzhůru a z baskytary zbylo těžko identifikovatelné cosi na dně frekvenčního spektra. Smutné. Možná zoufalé.