Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Poppy Ackroyd - Resolve

Poppy AckroydResolve

Ruadek30.4.2018
Zdroj: flac
Posloucháno na: FiiO X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Ovoněná paleta neo-klasické produkce Poppy je perličkou svého žánru, ve kterém už způsobila dostatek rozruchu v minulosti. Resolve je dospělá deska umělkyně, která ví jakým způsobem promlouvat muzikou.

K Poppy Ackroyd opravdu dobře sedí přívlastek inovativní. Její současná deska už sice není až takovým inovátorem a událostí, jako její Escapement z roku 2012, pořád ale jde o pozoruhodné dílo. S Poppy se pohybujeme v žánru neo-classical či spíše moderní vážné hudby, hodně provázané s elektronikou, jakou ale často ani nestihnete postřehnout (často pouze v rytmech). Kdo by zatoužil ještě více přiblížit a zaostřit na makro detail, Poppy se účastnila projektu Hidden Orchestra a našla své místo v portfoliu vydavatelství One Little Indian, což znamená především Björk. Dalším známým jménem budiž i Asgeir. Samotná Poppy je hlavně pianistkou, ale z recenze a poté především z desky zjistíte, že zdaleka nezůstala jen u černobílých klapek.

 

V úvodu doporučuji přečíst si rozhovor s ní na m-magazine.co.uk, od kterého jsem si dovolil se i částečně odrazit k této recenzi. Uděláte si ucelenější představu o ní jako o umělci a o tom, co má vlastně za sebou.

 

 

Aktuální deska z roku 2018 je kombinací dřevěnných dechových nástrojů (píšťala a klarinet) spolu s perkusemi na poměrně zajímavý nástroj zvaný hang. Ten jsem si navždy spojil s produkcí Portico Quartet, kteří dokud se takto jmenovali, tento nástroj využívali jako zásadní rytmickou složku. V případě Poppy je to zajímavá a vlastně i tradiční změna daná historií, kdy se s každou další deskou orientovala na jinou dominanci nástrojů..

 

"I wanted to follow on from the concept behind my first two albums. On Escapement, I used sounds from only the piano and violin to make the album, and on Feathers I used a range of keyboard and string instruments."

 

Stojí za zmínku fakt, že Poppy je zároveň houslistkou a že velké procento smyčcových aranží je právě její prací a hrou. Druhým faktem je, že se obklopila lidmi jako je Manu Delago (Björk, Cinematic Orchestra nebo Anoushka Shankar) a Mike Lesirge (spolupracujícím s jedničkou Ninja Tune Bonobem). Takže výsledná produkce je hodně v tomto stylu.

 

Resolve je deska plná nádherných kompozic, vše vždy v základu podpořeno klapkami jejího piána a vymalováno v nejužším prostoru okolo aranžemi ze živých nástrojů. Když si vezmu, že celé toto vzniklo na principu dvouletých "sessions" s muzikanty, kdy se neustále dolaďovali detaily, jsem unešen jednoduchou krásou kompozic. Poppy je totiž vyškolená umělkyně, která až postupem času (právě i díky fungování v Hidden Orchestra) začala poslouchat své věci jinak.

 

"The biggest change for me with music over the years has been to do with listening. When I started to produce my own music, I learned to listen in a way that I never did as a classically trained performer. I now focus much more on the final sound of everything I do, in addition to the emotional content of the music and the physical side of playing an instrument."

 

Resolve baví svou paletou zvuků, perkusí a tím, jak to v kompozicích žije vlastním životem. Je v tom obrovská spousta detailů, vše často stojí na jednoduché a přitom složitě se rozrůstající kostře piánového motivu. Za dlouhou dobu, co se neo-classical stylu věnuji, jsem už slyšel mnoho a toto dílo stavím vedle Maxe Rychtera (není ale tak dramatická a emotivní) a dalších, bez otálení. Je z toho cítit radost z hraní, odvaha a chuť experimentovat. Ta neskončila na začátku, ona trvá a do tohoto žánru přispívá hodně zajímavými díly. Na ploše 47 minut v deseti skladbách dokáže rozpoutat chytlavou a přemýšlivou paletu zvukomaleb. Každý detail, každý odraz, vše je vyladěno na maximální vyznění a výsledná post-produkce musela být docela zábava - je tam mnoho detailů, mnoho zvuků nástrojů obráceno pozpátku, perkuse se doplňují s každým rozvibrováním nástrojů. Je to taková rozkvetlá louka plná květin, stonků, barev... v tu či onu dobu tím vším prolétne vítr, co na okamžik pročísne tvary a zanechá spoustu dojmů a zvuků. Odrazů. Načne příběhy, nad kterými můžete i nemusíte přemýšlet.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 21.2.18 8:27

Machine Head nesleduji a už je to dlouho, co jsem naposledy slyšel Burn My Eyes, ale na tom nezáleží. Chci se vyjádřit ke stopáži. Copak by Nuclear Blast mohl mít tak krásné 2LP edice a úžasné limitky a prodávat je za 25, potažmo 66,66 eur, kdyby mělo album třeba jen 40 minut? Dřív kapely osekávaly nahraný materiál, aby se to vešlo na vinyl, dneska se to natahuje na dva, i když na to kapely ty nápady ani nemají. Machine Head stejně jako jiní musí generovat minuty, aby se uživili a nemuseli někam do fabriky, takže jim nezbývá než ředit. Lidi to spolknou, ve vlaku přes Spotify stejně žádné umění nepotřebujou a sběratelé jsou rádi za každý gram asfaltu navíc:)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky