Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Portico Quartet - Live

Portico QuartetLive

Ruadek7.12.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Post jazzová kapela v londýnském boxerském klubu uhrančivým způsobem komunikuje s vesmírem, s posluchačem i sama se sebou.

Portico Quartet jsou tělesem, které povstalo jako svérázná odpověď na moderní jazz a stali se menší / větší senzací po vydání prvotiny "Knee-deep In The North Sea". Své druhé album "Isle" natáčeli v Abbey Road, od té doby jsou vydáváni labelem Petera Gabriela – Real World Records. Na krku mají prestižní cenu Mercury Prize, což není zrovna špatné na kdysi pouliční kapelku z centra Londýna, která si vytvořila vlastní styl, založený na neotřelých perkusích / klávesových mezihrách / saxofonové agonii a výrazné basové lince. I z těchto přísad ale může vzniknout zcela fádní, ničím zvláštní jazz. Tohle ale není ten případ, nacházíme se totiž v obětí post-jazzové ikony, která opět dokazuje posluchači svůj ničím nesvázaný zvukový vesmír.

 

Portico Quartet měli vždy zvláštní atmosféru, Bellamyho bicí a perkuse šly od první desky svou cestou. Jejich pojetí jazzu bylo o úplně jiných náladových plochách, které se nepodobaly ničemu, co bych kdy v životě slyšel. V roce 2012 pak přišla zcela zásadní změna, čtveřice muzikantů se svým způsobem otevřela širšímu posluchačstvu a vydala elektronikou prostoupenou desku. Její zmínění je v tomto ohledu naprosto klíčové, protože živý záznam je složen převážně z poslední desky.

 

 

Recenzi tohoto záznamu doplním o pocity z jejich živého vystoupení, které jsem shlédl před cca rokem a půl. V té době přijeli Portico Quartet zahrát už podobně naladění, kdy předvedli hodně elektronický set podobný aktuálnímu záznamu. Jejich živé pojetí je precizní, plně soustředěnou hrou čtyřech lidí, plynule přecházejících z jazzových postupů na ryze taneční. Živě se hraje na dvě bicí sestavy, doplněné o elektronickou perkusní sestavu, do které se buší a spolu s dalšími efekty smyčkuje rytmus. Co člen, to potom slušná řádka pedálů, kterými analogově modulují živé nástroje a tvoří nový vesmír zvuků. Často jediné party zachovávající si svůj přirozený zvuk jsou ty basové, které se ale zase mění rychlostí až neuvěřitelnou.

 

Živý záznam byl pořízen v londýnském boxerském klubu, jehož architektura na videích z koncertu připomíná vyhaslé prostory ze sci-fi Blade Runner. V těchto prostorách se rozjíždí zvláštní, analogovými hrátkami načichlý post jazz, který část perkusí vyměnil za ty elektronické. Hodně prostoru tu dostává Wyllieho saxofon, někdy tvořící hlukové stěny a jindy pištící, divoce se zmítající jako na starších deskách. Klávesy lze vnímat občasně, v hluku vesmíru tvoří minimálně jednu stěží rozeznatelnou realitu. Pro mě osobně je tu poměrně neodolatelná Fitzpatrickova basová linka, další velký poznávací znak Portico Quartet. Skladby se občasně vytáhnou k až deseti minutám, jsou tu verze v novém kabátě ze starých desek i z té poslední studiové. Polyrytmika, disharmonie, souhra a upřímná snaha znít jinak. Tak by se dal shrnout živý záznam ze zcela ztichlého sálu.

 

 

Více není o čem mluvit, není co kritizovat. Jde tu o přístupnost vašim uším a o to, zda jste schopni cestovat ne zrovna jednoduchou cestou. Nemusíte od rána do večera drtit jazz na plné pecky, až nadskakuje barák. Nemusíte být ani profesionální hudebníci, aby vás strhly hráčské výkony všech čtyřech členů. A ani nemusíte vědět, co to je Blade Runner, aby vás prostory protkávané kužely světel z podia uchvátily. Živák od Portico Quartet je prostě zajímavou desku skupiny, která se poměrně odvážně vydala do odlišných zvukových ploch a vytvořila naprosto osobitou komunikaci s posluchačem. Porozumíte-li, budete odměněni. V opačném případě nechte být.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky