Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Predatory Void - Seven Keys To The Discomfort Of Being

Predatory VoidSeven Keys To The Discomfort Of Being

Symptom31.1.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor
VERDIKT: Studená metalová fronta se tentokrát valí od západu a v temných kupách plných ostrých riffů a blastbeatů slyším velké dobré.

Kdyby každá kapela debutovala takto vyspělým dílem, bylo by na světě zase o něco lépe. Po trojici singlů přišlo celé dlouhohrající album o sedmi skladbách, z nichž rovné čtyři tvoří nové přírůstky. Vážnost situace je cítit už ze silně podmanivé černo-ohnivé vizuální identity nastavené hned ze startu. Na hudbu samotnou bude jistě přísahat mnoho metalistů a není se moc čemu divit.


Mladá kapela z belgického Ghentu je nový zjev na scéně postmoderního metalu, co v krátkém čase vystartoval z nuly na sto díky renomé spojenému s otcem zakladatelem. Lennart Bossu vnesl do skladeb svůj charakteristický rukopis, který nezapře prvky domovských spolků Oathbreaker i Amenra. Prvně jmenovaní mají v současné době tvůrčí pauzu a do katalogu druhých by tento materiál – díky akcentu na rychlejší pasáže – příliš nezapadal. Logickým vyústěním takové situace je založení nové kapely.


Deska Seven Keys To The Discomfort Of Being díky dobré produkci promlouvá jasnou řečí zvukově vytříbeného post-hardcoru. Stylový koridor kytarového očistce je pevně daný a najdou se v něm všichni milovníci výše jmenovaných spolků. Celých třiačtyřicet minut se nese ve znamení dobrého poslechu. Těžkotonážní fúze blackových a death-metalových pasáží je spečená do jednotícího sludge obalu, který ještě přidává na váze kytarových riffů. Aby napětí čas od času pokleslo, najdou se i odlehčené pasáže. Hrdelní skřehot zpěvačky Liny je vpravdě řečeno úctyhodný. Čisté zpěvy balancují na pomezí sympatické nedokonalosti, kterou rádi promineme s poukazem na atmosféru. Na živo bez studiové magie budou tyto rezervy o něco ožehavější téma.


Při hlubším ponoru mohou být některé části nahrávky skutečně pohlcující, pokud se trefí do momentální nálady. Na chvilkovou těžkopádnost kompozice se člověk snadno naladí a zapomene. Viděno z odstupu na mě dotírá myšlenka, že i přes veškerou skladatelskou a zvukařskou zručnost nepřináší deska prakticky vzato nic nového. Podobné postupy jsou ke slyšení všude a nejvíce v již zmíněných projektech, jejichž odkaz umně rozvíjí. Jiskra zvědavosti je každopádně zažehnuta a jsem v očekávání, co budoucnost přinese.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 10.12.21 21:50

Na nové album jsem se fakt těšil, stihnul jsem i online stream s kapelou a uveřejnění alba. Archspire jsou pro mě jedna z mála současných kapel, kterou si pustím rád. Nové album je opravdu pokračováním prvního a možná je trochu slabší. Slabší v tom, že opakuje stejnou strukturu. Ale pořád se mi líbí. Šestnáctinkové a dvaatřicetinkové závody sice nejsou můj styl a "pidlikání" a kytarovou onanii také nemusím. Tady to však nějak dává smysl. V ultrabrutální rychlosti je i dost melodiky a album snese opakované posclechy. Mrzí mě ale dost papundeklový zvuk. Dynymický rozsah si netroufám určit, ale určitě nebude velký, což je škoda...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky