Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Pro-Pain - The Final Revolution

Pro-PainThe Final Revolution

Jirka D.14.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: Pro-Pain na novince hrají přesně to, co se Maxi Cavalerovi nedaří už dlouhá léta.

Tuhle desku si poslední dobou naprosto užívám, při těch 36 minutách energie, kytarových výjezdů a nasraného Gary Meskila má chuť něco rozmlátit a být zlý. Že už tady všechno bylo? Ale zajisté! A že název alba je srandovní stejně jako názvy skladeb? Ale to víte že jo! Jenže tahle newyorská hardcorová poslední revoluce, samozřejmě výrazně namočená v metalu, mi jde momentálně k duhu, bez výhrad si ji užívám, mám chuť někoho defenestrovat a průzkumnou cestu alternativním country nechávám na jindy.

 

První skladba a hned na plno – „Deathwish“ je otvírák jako víno, intro se ztratilo někde v éteru a pokud chcete rozehřát dopředu, dejte si panáka. A pak se jede, nekompromisní jízda bez pauzy, zběsilé tempo, ruce v pěst a propocené triko. Takhle si představuju energickou desku, na oddych není čas a když to zavane nadějí na siestu, přiletí kytarová přehlídka elegance, do toho dunící basa ala Sick of it all a nad hlavou pořád Meskil se svým vokálem, který porcuje vzduch na dvě poloviny. Tomuhle chlápkovi nelze nevěřit, svou káru Pro-pain tlačí dopředu už dost dlouho na to, aby jeho možné herectví vyšlo najevo. Jsem naivní snílek.

 

Album táhne zmíněná kytarová práce (nápaditá, skvělá, čerpající z heavy / thrash odkazu 80. let) a tentokrát i produkce, která nebyla na některých předchozích deskách kdovíjaká. Jasně, jsou to fíngle, je v tom studio, hodně plug-inů a zvuk je vyrobený na zakázku, ale nechat se balamutit tentokrát není takový problém. Skoro doporučuju porovnat se starší tvorbou, osobně jsem to zkusil na ose The Truth Hurts (1994) – Absolute Power (2010) – The Final Revolution (2013) a ten rozdíl je propastný. Skoro všechno kolem desky odmakal (samozřejmě kromě Meskila) V. O. Pulver, což je chlápek, jehož jméno najdete v různých pozicích u desek takových Destruction nebo Zatokrev, a samozřejmě v jeho domovské kapele Gurd. No a všechno se to pak motá mezi hardcorem a starým thrashem, kombinace rychlá a zběsilá, neznající slitování.

 

A přesně taková je nová deska Pro-Pain, dech jí (a nebo mně?) dochází až ke konci, ale je to spíš nádech na závěrečnou rovinku a díky krátké stopáži je vlastně všechno na svém místě. Jak jsem psal v úvodu – nic se neobjevuje, nepřepisují se kapitoly učebnic, vznikla pouze našlápnutá deska, kterou se můžeme bavit, můžeme hádat, jak dlouho nám to vydrží a být u toho maximálně spokojení. A teď mě omluvte, jdu si poslechnout nějaké to alternativní kántry.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky