Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
projet.hertz - Phonoscript

projet.hertzPhonoscript

Ruadek21.2.2014
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro
VERDIKT: Zasněné zvukohrátky a omalovánky pro dospělé uši s vlastním zvukovým vesmírem. Phonoscript je zvláštně přitažlivá kombinace ambientu, rocku a vážné hudby.

Orchestrální aranže, filmová atmosféra a pomalé nabalování motivů ve formě lehce jazzových kompozic, to je projet.hertz, za kterým stojí jediná osoba - Simon Piché-Castonguay. Jeho hudba je na míle vzdálená deskám, které si to šněrují ve stejné šabloně, deskám, u kterých máte od začátku jasno, o čem to bude. Album Phonoscript odhaluje svůj vesmír pozvolna a jeho kouzlo je v minimalismu a v perfektním výběru nástrojů.

 

Ona zvláštní snivá atmosféra je neopakovatelná, Simon má svůj vlastní zvukový vesmír, který činí kapelu unikátní. Jeho zvukomalba se pohybuje ve vodách experimentu, hraje si s praskavými rytmy podobně jako pionýři bristolské scény s počátky trip-hopu. Elektronický podkres ovšem není hutný, pokud tu jsou nějaké rytmy, pak se skládají čistě z ruchů a jemných perkusí. Celkovému dojmu dopomáhá živá kapela, která oživuje zvukomalby a dodává potřebné chvění a vibrace. Vedle čistě strunných nástrojů – viola a violoncello – tu zazní i trumpeta a překrásný zvuk wurlitzeru, elektrického piána. Do skladeb s basovým základem se projet.hertz pouští jen sporadicky, ale o to zajímavěji. Příkladem budiž dvojice skladeb Les Couleurs du Vent, která jemně přejde v klidnou rockovou skladbu, motivy zlehka podpoří a vygraduje, aby se zpětně zklidnila a rozlila do kraje.

 

 

Phonoscript je malebná zvukomalba, která čerpá více z klasické hudby než z jakékoli jiné. Simon Piché-Castonguay je ale tvůrcem, který potřebuje barvitější vyjádření za pomoci většího spektra nástrojů a to tvoří jeho hudbu otevřenější. Phonoscript patří do kategorie alb, na které se skutečně těžko hledají slova, co by album nějakým způsobem popsala, shrnula, definovala. Tato zvláštní deska nelze vlastně přirovnat k ničemu a nic nejde přirovnat k ní. Zní alternativně rockově (Home, Mauve), ambientně (Phonoscript) a ve všech případech experimentálně.

 

Výraz tohoto projektu je složitý, přitom má jednolitou atmosféru: filmovou, osudovou a emotivní. Zní jako průsečík vážné hudby, rocku a elektroniky.  Touto recenzí se především snažím vyjádřit veliké nadšení z desky interpreta, kterého jsem objevil zcela náhodně, a jehož deska mi od té doby hraje v uších poměrně často. Toto album je vzorovým příkladem nahrávky, do které se mi vyplatilo investovat a to s velmi dobrým pocitem. A tak by to mělo být.

 

Slabá místa jsem vskutku nenašel, přestože uznávám, že tahle hudba není pro každé uši. Je velmi specifická a nejlepším doporučením recenzenta je v tuto chvíli pouze jediné: poslechněte a uvidíte. Za sebe mohu tuto desku vřele doporučit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky