Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
První Hoře - Club Silencio

První HořeClub Silencio

Jirka D.7.6.2011
Zdroj: CD (# KP 001)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Club Silencio je deska, která si mi mění doslova pod rukama, každým dalším poslechem se tváří zcela jinak. Jsou na ní pasáže / skladby, které bych s klidným svědomím oželel a na druhou stranu z některých míst jsem u vytržení. Některým částem je potřeba dopřát vícenásobného sluchu, toť ono proměňování. Pro mě je to deska neustálého hledání, nalézaní a bohužel i ztrácení.

Hned v úvodu mě napadá otázka, jestli vám kapelu První Hoře blíže představovat. Na jednu stranu svou hudbou stojí někde na hranici záběru tohoto serveru a tak mnozí čistě metaloví fandové možná o této partě mnoho neslyšeli. A na stranu druhou album Lamento z roku 2008 proletělo českým nebem tak výrazně, že někteří posluchači dříve věcí neznalí jistě zpozorněli nad novým úkazem. Zcela otevřeně přiznávám, že k tvorbě Prvního Hoře jsem se dostal až prostřednictvím této desky, postupně se prokousal diskografií proti proudu času a v nedávné době nervózně očekával, co nového přinese ohlášená deska Club Silencio. Ona ta nervozita byla asi na obou stranách, navázat na předchozí nemalé úspěchy a udržet nasazenou úroveň (1. místo v Andělovi, 3. místo v Břitvě a bezpočet kladných ohlasů) není jednoduchý úkol, dřívější moment překvapení byla velká strategická výhoda.

 

Club Silencio je od prvního pohledu barevná deska, o grafickou stránku bookletu se opět postarala Petra Komárková a i když je můj výtvarný vkus trochu jinde, jistá paralela z barevností hudebního obsahu by tu asi byla. Vyhnu se diskuzi, jestli bych si novinku koupil jen podle obalu, jednak bych řešil něco úplně jiného, než kvůli čemu jsme dnes tady a druhak je to v této chvíli už jedno. Zaměřme se, přátelé, na obsahovou stránku, která je na albu rozčleněna do čtyř částí uvozených vždy čistě elektronickým mini-opusem nazvaným Dějství.

 

Dějství 1

 

Těžko už teď dokážu popsat pocity, které jsem měl při prvním poslechu zhruba před měsícem, když se na mě vyřítil anglický text úvodní skladby Diskokoule. Zděšení, apokalypsa, možná něco mezi. Teď už se usmívám, ono té světovosti není mnoho a pokud na album nahlížíte s lehce ztřeštěným vědomím veselého nadhledu, zjistíte, že ona změna funguje celkem dobře (zapomeňte na výslovnost, operní zpěv a bavte se!). Dvojka No future je kromě názvu a stejného výkřiku českou záležitostí, ale ani to ji nedokáže zachránit proti vtíravému pocitu zamotaného kruhu a jakéhosi zbytečného nastavování a prodlužování. Tady mi lehce ztřeštěné vědomí veselého nadhledu nedostačuje, vtíravé elektronické pasáže se snažím neslyšet.

 

Dějství 2

 

V cizím hrobě je název velmi přímočaré a svižné skladby, která zcela jistě vynikne v plné síle při živém hraní. Tady není moc o čem přemýšlet… Osobnímu vyznání se podobá následná Proti proudu, stojí za to přečíst si text a chvilku o něm přemýšlet. Nemám rád otázky typu „co tím chtěl básník říct“, v naprosté většině případů víme starého kozla, co bylo zamýšleno, ale přemýšlet o tom můžeme.

 

Dějství 3

 

Úvod třetího dějství je výborný. Přechod z téměř dvouminutového intra ve skladbu Sny je neuvěřitelně zasněnou záležitostí a v podobném duchu pokračuje i skladba věrná svému názvu. Krásný text a lehké melodie vás odnesou do jazzové kavárny a svět bude najednou krásným místem. Následné dvě skladby stále nemůžu vstřebat, a nebo, abych se vyjádřil úplně přesně, je pobírám po částech, které jsou do sebe zapasovány neladně, skokově a celek tak působí trochu poslepovaným dojmem.

 

Dějství 4

 

I když následná Hvězda ve svém počátku pokračuje v podobném duchu jako předchozí dvě skladby, v její polovině dochází k naprostému rozbití zaběhlé kompozice a z písně se tak stává velmi zajímavý a povedený experiment. Poslední, třináctá skladba nazvaná Proč zrovna já II je výborná, tu si užívám textem počínaje a hudbou konče (jen na vysvětlenou, dvojka na konci názvu písně značí „cover verzi“ vlastní písně z alba Commedia dell’ arte).

 

Přemýšlím, jak to celé shrnout v nějakou jasnou a ucelenou myšlenku a zahanbeně přiznávám, že své pocity z alba dokážu popsat jen velice stěží. Nemůžu se ubránit srovnání s předchozí deskou Lamento, oproti níž mi chybí především lehkost, s jakou se předchůdce ubíral kupředu. Club Silencio funguje na jiné vlně. Nechybí netradiční přístup pro První Hoře typický, místy až sebeironický nadhled, ale někdy jakoby forma sdělení zvítězila nad obsahem, jakoby se vytratila lehká poezie, díky které jsem si tak zamiloval předchozí desku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky