Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
První Hoře - Imaginarium

První HořeImaginarium

Jirka D.1.1.2014
Zdroj: CD, 4-panelový digipak (# KP 002), promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Možná by bylo laciné dovolávat se desky „Lamento“, ale po předchozím albu, ke kterému se nevracím často, mám opět dojem, že První Hoře vydali skvělou a dotaženou desku.

Čím víc poslouchám novou desku Prvního Hoře, tím víc se mi líbí a tím hůř se mi hledají slova, která by jen neopakovala to, co už všichni víte. Že je to svébytná kapela hodná vaší pozornosti? No jasně, společně se služebně staršími Už jsme doma ji lze řadit k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v daném, těžko popsatelném žánru vzniká. Že mají jedny z nejlepších textů široko daleko? Ano, taky bych chtěl jednou umět psát tímto způsobem, který byl v jednom inzerátu „hledáme redaktory“ označen jako vrstevnatý. Dostat myšlenku mezi řádky je kumšt, nechat prostor pro čtenáře / posluchače je výzva, do důsledku vzato výzva pro obě strany.

 

A teď něco aktuálního. „Imaginarium“ vyšlo v krásně zpracované digipakové edici, na které odvedla skvělý kus práce tradičně Petra Komárková, a kterou je radost mít, je radost listovat bookletem, pročítat, dívat se, přemýšlet o textech. Jestli někdo tvrdí, že CDčka jsou mrtvá, měl by se zamyslet, jestli náhodou neodumřelo něco v něm samém.

 

První Hoře - Imaginarium

 

Album je obsahově členité (jak taky jinak), skladby klasického střihu jsou prokládány různými mezihrami a kompozicemi více méně úsměvného charakteru, které jsou beze smyslu jen zdánlivě a které nemají občas problém zacílit do vlastních řad. Pasáže aranžované plně a výbušně jsou střídány částmi klidnými, melodickými a poetickými, „Ikare!“ navzdory obsahu posluchače ukolébává, zklidňuje a nechává jej snít, „Absurdistán“ jím cloumá a drásá již tak dost nahlodanou psychiku. Ano, společenská situace není růžová a její reflexe je obsahem, ale prosté bědování na současnost by bylo jednoduché a povrchní, i v těchto místech je cítit tvůrčí vklad, hravost a nadhled.

 

Už jsem zmínil aranžérskou práci, ale zastavil bych se u ní ještě jednou, protože právě z ní je v plné míře cítit síla a umění kapely, která s přehledem pojí klasické rockové nástroje s akordeonem, klávesami a další elektronikou. Přitom nepřekročuje únosnou míru, skladby nejsou zahlcené, i když mnohdy fungují až orchestrálně plně („Carnívale“), a místy jsou právě naopak vyvedené do subtilní dokonalosti („Don Quijote“). První Hoře vás vezmou na návštěvu šapitó, provedou kolem Seiny a den zakončí na španělském karnevalu. Je mi zatěžko připustit si jinou myšlenku než o promyšlené a dotažené desce.

 

Celkové dojmy kazí pouze zvuk, který je sice výborný co se týče vykreslení nástrojů (nahrávání se evidentně podařilo), který v se smíchán poměrně rozumně (už dávno jsem rezignoval na to, že by se dnes někdo snažil nějak nápaditě přistoupit k řešení stereo obrazu), ale který je zničen masteringem, a to dost drasticky. Všechny stěžejní skladby jsou nesmyslně ořezané a slisované, první „Carnívale“ (a nejen ta) je slyšitelně potrhaná, reprodukovaný zvuk výrazně praská (bicí, zpěv, kytara,...) a pokud bychom seděli ve školních lavicích, bylo by to na reparát. Bez urážky, ale podobný přístup k hudbě považuju za zločin. Přitom hudba Prvního Hoře přímo vybízí k dynamicky řešenému masteru, který by nechal dýchat všechny nástroje v dostatečném prostoru, který by v posluchači vzbuzoval emoce a neubíjel ho jednolitou hlukovou smrští, která se na něj valí z reproduktorů. Důchodu se asi nedočkám, ale v dobrý zvuk stále doufám.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky