Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Psychofagist - Songs of Faint and Distortion

PsychofagistSongs of Faint and Distortion

Victimer22.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Temnotou obalená novinka neubíjí rychlostí ani křečovitými zvraty, ale drsně odvypráví myšlenku spojení ruchů a těžkopádných rifů, které jsou pořád dost rychlé na to, aby padly mimo grindovou mísu.

Popisovat dění na posledním albu italských neurvalců je dnes polemizováním nad labutí písní souboru. PSYCHOFAGIST totiž padli. Během podzimu letošního roku se rozhodli dál nebrousit, nedrtit, ani matematicky neřešit jazzovou neznámou a složili zbraně. Po takto nově nastaveném postoji k realizaci dalších, s aktivitou spojených skutků, by se nejspíš hodilo nějaké to sumarizující ohlédnutí přes rameno, ale dnes na něj nedojde. Budeme se muset spokojit s tím, co nám pánové připravili během sněhem zapadaných březnových dní, tedy půl roku před tím, než si začali být jistí svým vlastním koncem.

 

Předně, nebyli na to úplně sami. Na zvukové a koncepční podobě alba se výrazně podíleli domácí hlukaři Napalmed, kteří album taktně pospojovali a dali mu podmanivější rovinu, hlubší dávku temnoty a v neposlední řadě pohled na trochu netradičnější PSYCHOFAGIST. Ti se pak nebáli umístit české ruchoznalce přímo vedle sebe samotných v podílu na autorství nahrávky, neboť deska nese sympatické pojmenování "with Napalmed".

 

http://lnx.noizeitalia.com/wp-content/uploads/2012/02/PSYpromophoto3.jpg

 

Jistě, PSYCHOFAGIST, to je především krkolomné spojení drcení kostí s jazzovou ekvilibristikou. Platí to i na "Songs of Faint and Distortion", ale jeho hlavní doména je jinde. Ukrytá kdesi v chodbách, odkud nejednou zazní těžké přízemní rify a zvukové experimenty dokreslující náladu ve tmě blikotajících ovládacích panelů. Není to závod s časem, není to o udivení se nad vlastní technikou, kdy je jedna ruka zalomena za hlavou a noha ovládá pražec, protože zbytek končetin hraje jazz. Tahle deska je hlavně temnota, zakalená extravagance, ponuře se vinoucí opar nad šíleností, která dnes není tak nekompromisně kvapivá jako spíš valící se extrém převrácený naruby.

 

PSYCHOFAGIST nepolevují v experimentech, spíš je přikrmují a z přelomové placky "Il Secondo Tragico" si berou jen něco. Nechávají se zanést jiným, možná překvapivě stravitelnějším směrem. Kooperace s Napalmed se zdá být naprosto vhodným krokem jak se podívat na vlastní hudební deviaci z odlišného úhlu pohledu. A já jej vítám s otevřenou náručí. Škoda, že asi naposledy...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 22.12.13 10:42odpovědět

Svého času jsem se deskou celkem bavil, ale pak se mi nějak ztratila v prostoru. Škoda konce kapely, prošvihl jsem i nedávný koncert v Boru, ale line-up dalších pěti kapel ve všední den mě udolal předem. Fajn připomenutí...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky