Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Závoj husté mlhoviny a podmračené šero se rozprostírá na bojišti kolem militantního dua Puissance. Není zrovna jednoduché dostat se na kobylku uskupení, kterému v našich končinách přišlo na chuť jen pár vyvolených, jinak se zdá býti pojmem téměř neznámým či zcela mrtvým. Svůj chladný, strojový projev začali Puissance vysílat někdy kolem roku 1993, kdy došlo k prvnímu setkání obou protagonistů a Grace Of God (nepočítám-li kazety a EP´s) je již sedmým zářezem v diskografii formace. Severští pěšáci se po jiných zkušenostech nakonec uchýlili pod ochranná křídla firmy Equilibrium Music, vydávající většinou ambientní, meditační a neoklasickou muziku (Ataraxia, Elend). Pánové Möller a Söderlund se kromě Puissance angažují i v dalších bočních projektech, ze kterých za povšimnutí stojí hlavně seskupení Arditi, jehož poslání je rovněž protknuto fascinací bitevního světa.

Mnohaletá cesta Puissance od minimalističtějších industrialních výprav prozatím končí u posledního Grace of God, které vyšlo z kraje roku 2007. "Boží Milost" je hotovou přehlídkou stylů, jejichž hlavním úkolem je povýšit elektronický lomoz na skutečnou muziku. Prim zde hraje zejména industrial, nebo alespoň to, co z něj zbylo, v dalších rolích se nezávazně střídá ambientní rozjímání s neoklasickou vzdušností, náznaky trdé i popovější elektroniky, záchvěvy dark wave a celková potemnělá nálada si jistě má co říct s klasickým gothic rockem 80-tých let. Zpěv (po těžkých útrapách se mi nakonec podařilo vypátrat, že jeho autorem je Fredrik Söderlund) si libuje v hlubších polohách, tu typicky gotických, jindy ve stylu vyhovujících deklamacích, kde se v ráznějších rytmech nabízí přirovnání k Vorphovi ze Samael. Vzhledem k tomu, že Samael se nacházejí poněkud v jiných vodách, berme prosím toto přirovnání pouze jako přibližné. 

Pár postřehů k trackům je na místě. Album otevírá titulní valivá skladba, poměrně silně symfonická, na poměry Puissance atmo záležitost, kde přes neoklasické stěny a hlubokou deklamaci sem tam probleskne bizarní cinkot kláves. Zřejmě proto, aby tomu všemu dodal zvláštní neklid. Protipól a poněkud temnější bojovné manýry lze najít ve Warzone, která nezůstává nic dlužná svému názvu a hrdě popisuje momentky z válečných polí. Asi nejtvrdší věcí Grace Of God je píseň Conspiracy, plynoucí v údernějším a trochu rychlejším než pomalém tempu, jež po nikterak záživné In Death, přináší vítané osvěžení do řad slábnoucího pluku. Závěr alba obstarává slušná dávka epiky v podobě Brittle, znějící až vítězoslavně či přinejmenším honosně a na úpný konec a oraz ještě zazní ryze instrumentální Loreto.

U jedné skladby bych se však zastavil trošku detailněji. Osobně mě z celého osmimístného playlistu nejvíce zaujala, a to hned z několika důvodů. Třetí v pořadí Walls Of Freedom, která má ze všech songů nejvíce co do činění s ambientní polohou produkce Puissance. Již při prvních posleších jsem se u této skladby setkával s dojmem, že mi někoho připomíná, až jsem došel k názoru, že jde kupodivu o Of The Wand & The Moon, (konkrétně jejich šamansky zasněné album Emptiness:Emptiness:Emptiness), jednočlenný to projekt pana Larsena. Z filosofického zaměření obou kapel se jedná o pořádný nesmysl, z pohledu atmosféry a náladotvornosti se však na povrch dostává nemálo styčných bodů. A to se v případě Of The Wand & The Moon jedná o čistě přírodní, mystický ambient...