Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zase ten Bornyhake… Tentokrát nejde ani o Borgne, ani o Ancient Moon, ani o Nivatakavachas a nóbrž o Pure. Čistě jasně Pure. Výmluvně odkážu na recenze dřívější, kde jsme o tomto člověku a jeho tvůrčím papiňáku pojednávali. Nyní si povíme jen pár faktů a archiválií o projektu Pure. Členem je pouze Bornyhake (jako obvykle). První album vyšlo v roce 2014 a to poslední v roce 2021, mezi nimi vyšly ještě tři velké desky, dvě dema a jedno splitko (ne, splitko nevyšlo s žádnou z jeho dalších skupin, ale přímo s velikány Horna). Takže celkem činná buňka.

Od zmíněného split alba se odrazíme k dalšímu poznávání. Horna je totiž (věřím) dobře známá kapela z Finska, která svůj black metal razí na jasné syrovosti, přímočarosti a úžasné atmosféře, kterou tamější kapely dokážou vyvolat a vždycky s tím roztlouct srdéčka blackmetalových nadšenců. Projekt Pure jede v tomhle duchu také a nutno přiznat, že tahle poloha mi z dosud slyšených projektů mistra Bornyhakea sedí absolutně nejvíc. Žádná komplikovanost, žádné jinotaje, jen black metal. Čistý jasný syrový black metal. Skoro by se chtělo říct přímo učebnicový, ale je tu pár elementů, které ten výsledek hází do trochu různorodých odstínů.

První skladba Into Darkness alba Seeds Of Despair je od samého počátku nádhernou jízdou klasického black metalu. Naprosto odzbrojující kytarová práce, svižnost a jasný spád skladby, který ji hází do měřítek srovnatelných s tvůrci, kteří se v daném žánru skloňují nejvíce. Já si přihodím jen pár méně známých kapel, které to pomyslné konkurování unesou rovněž, a to třeba Cruor Cultum, Svarttjern, Asagraum nebo Mork. Úvod do desky se tedy povedl naprosto perfektně a je mi docela líto, že v podobném směru se nepokračuje dál. Ne že by hned s druhou věcí album ztratilo dech, ale tempo je volnější, plíživější a celková atmosféra se přenáší na trochu jiný druh rozpoložení, než jak nakopla úvodní pecka. Do celkového obrazu alba toto rozvržení ovšem sedí, protože se k patřičnému běsnění ještě párkrát vrátí, ale ty pomalejší kusy mi prvotní nadšení docela pokazily.

Zde se rovněž na moment pozastavíme a upřesníme si rovinu uvolněnějších skladeb. Sice tu píšu, že to je uvolněné, ale výsledný dojem je přesto celkem natlakovaný. Opíráme se do jisté míry o depressive suicidal black metal, ale spíše ve smyslu jeho agresivního hulákání, které třeba známe od Make A Change… Kill Yourself, Deadspace, nebo Psychonaut 4. Není to vyloženě takové nervní drnkání jako u starých Nocturnal Depression, či (také starých) Forgotten Tomb (ačkoliv i na takovou strunu se občas zahraje), ale spíše to válcování a skřípění zubů, které vyvěrává v gejzíry krve právě otevřených žil. Konec konců i v takové rovině si ví Bornyhake rady a jeho muzika je v tomhle ohledu opět dobrá a nápaditá. Ale skoro si říkám, že už mohl rovnou založit další kapelu jako vyloženě čistý DSBM projekt a čirý raw black metal mohl mířit jen k Pure. Když už těch projektů a kapel má takovou spoustu, tak by jedna navíc už nic nezměnila.

Vesměs už není moc dál o čem. Tohle je přímočarý black metal, který občas sklouzne k nostalgičtější poloze, ale pořád se kolíbá v mezích ofenzivního plánu. Skvěle uhání kupředu po vzoru ikonických jmen žánru, což je poloha, která Pure sluší absolutně nejvíc. Ale byl bych hluchý, kdybych nedokázal ocenit i tu druhou tvář kapely. Naštěstí autor ví, jak desku postavit, takže její rozvrh je vyvedený svěže, aby se žádná poloha v daném momentě zbytečně neopakovala, či se nezačala přejídat. Zkrátka a dobře tohle potěší, věřím, každého black metalového fanouška. Já jsem naprosto spokojený.