Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pyramids nepatří mezi zaběhané sparingpartnery na klidné pozdní večery, ani nejsou tou kapelou, která přijde na mysl v tu ránu, jakmile si člověk začne vzpomínat, co dobrého nám post-metal dal i vzal. Jejich minulost patřila spíš bratříčkování s post-rockovými tématy, ale tohle období mě osobně minulo a nějak zvlášť po něm ani nepátrám. To se však nedá říci o kooperaci se spáči Nadja, kde se Pyramids snažili pohnout stojatými vodami drone, ale nakonec spíš splynuli s prostředím. Nevadí, tohle splitko se poslouchá pořád dobře a snad to není jen mou vřelou nákloností ke kanadským nocem s panem Bakerem... Co je ovšem podstatné, tahle grupka ze země rodinného podniku Ewing Oil je zvláštní. A to mě na ní baví.

Nové album může sloužit jako učebnicový příklad. Nejdříve jej s povzdechem aspirujícím na titul "bezeslovné vyjádření řitního otvoru roku" nezdvořile odfouknete ze stolu, abyste jej po několika pokusech o vzájemnou důvěru nakonec přijali a za pár dní jej dokonce objímali a prozradili mu svá největší tajemství. "A Northern Meadow" nejprve zní jako vrzající post-metalová vrátka, za kterými stojí mizerný vypravěč snažící se říct, že neměl lehké dětství, matka se mu dodnes vysmívá a s bolestí v srdci k rodné planetě ji bude muset nejspíš zabít. K tomu všemu se zdá, že bicí souprava je složena ze dvou do sebe narážejících pet láhví, které změní svůj plastický (ne)souzvuk jen za předpokladů, že matka je již znehybněna, přivázána k posteli a úder petkou je zrcadlem zvuků dopadajících na její povadlé pozadí, což pečlivě zaznamenává přiložený magnetofon. U Blut Aus Nord jsem to nikdy moc neřešil, ale tady mi cukají koutky... Ach, nevábné to vize počáteční nechuti se seznámit. Snaha zkusit vše znovu ale nakonec přinese svoje ovoce. A to je dobře. Novinka Pyramids totiž není jen takovým obyčejným plácnutím přes zadek, ale velmi nakažlivou záležitostí. Jen je třeba dát jí šanci.

Poté co "A Northern Meadow" zmuchláte a zahodíte, jej zkuste zase zvednout a vyměnit si s ním pár důvěrnějších pohledů do očí. Nenechte tu číču z obalu dřepět schoulenou v rohu a zkuste na ni promluvit. Pyramids se nakonec odvážou. Tedy, v rámci svých možností. Ano, jejich hudba parazituje na post-metalové apokalypse, ale přitom hřmí jen zdánlivě, protože její duše je křehká a zranitelná. Zpěvák trpí autismem a tiše si brouká svých pár slov schovaný pod dekou, ale nakonec se také vyzpívá a dokáže ze svých úst dostat zajímavé příběhy. Že mu ovšem není po celou dobu alba evidentně dobře, to už napravit nelze. Příště se třeba víc nají, ať nám tolik nechcípe... Hudba je vlastně pokřivená popina zatažená pod post-metalový valník, kde je navíc terorizována skřípajícím softwarem a vykostěným černokněžníkem, což její klidnou duši mění v strojově chladnou membránu pulsující na bázi stlačení klávesy "backspace". Už ale není návratu zpět, drahá.

Pyramids neustále překvapují. Experimentují si na tom svém nevalně upraveném písečku, cosi si žvatlají, aby se ve finále rovně postavili a najednou se s nimi dá normálně mluvit. Ne, tahle deska není rozhodně blbá. Ani zbytečná. Naopak, je velmi inspirující a hlavně (na rozdíl od řady ostatních) zajímavá. Vždyť stačí tak málo. Vzít do kufru ten svůj ambient, rychle nastartovat, zaparkovat na zpustošeném dětském hřišti a nechat běžet motor. Ono se to samo poddá. A co ty názvy skladeb? Ano, jsou krapet jiné než bývá běžně zvykem...