Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - American Soldier

QueensrÿcheAmerican Soldier

Sarapis1.4.2010
Zdroj: mp3/CD
Posloucháno na: hi-fi/mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Moje nadšení z alba má trochu nahořklou koncovku. Ale jen trochu. Jinak skutečně výborná deska, ke které se často vracím a která v novodobé diskografii kapely patří k tomu nejlepšímu.

V posledních letech je o Queensrÿche hodně slyšet. Rozruch způsobilo už oživení legendární „operace“, která se v roce 2006 dočkala po 18 letech pokračování a rozuzlení. Následující deska předělávek „Take Cover“ (2007) má v diskografii kapely sice méně významnou roli, avšak její kvality naznačily, že Queensrÿche není radno házet do starého železa. A konečně v roce 2009 pak kapela představila další ze svých ambiciózních projektů – koncepční dílo s válečnou tématikou.

Deska vyšla pod názvem „American Soldier“ a její textová stránka se odvíjí od rozhovorů s americkými válečnými veterány, které realizoval frontman Geoff Tate. Mezi jeho respondenty figuroval i jeho otec, to jen tak pro zajímavost. Album se zkráceně řečeno zabývá rolí běžného „pěšáka“ ve válce, který v úvodu prochází vojenským výcvikem, následně samotným válečným konfliktem a v závěru se vrací domů. Tématem jsou jeho zážitky a pocity vyplývající z nelehkých situací vznikajících na frontě i za přední linií. Svědectví a postřehy jsou posluchači podávány v textech i prostřednictvím záznamů oněch rozhovorů, které se celou nahrávkou prolínají a dodávají jí lehce dokumentární podtón.

Hudební výraz kapely se za léta její existence dosti změnil a její stěžejní poznávací znak tak spočívá převážně ve zpěvu G. Tatea. Pozorný posluchač jistě odhalí i rukopis kytaristy Michaela Wiltona, ale heavymetalové riffy 80. let jsou stejně jako načechraná produkce a vzdušné melodie alba „Empire“ z roku 1990 dávno minulostí. Není proto divu, že kapela musela v průběhu svého působení na scéně několikrát čelit nevoli či proměně publika. Queensrÿche 21. století jsou rovněž někde jinde, blíže současným progresivním spolkům jako Deadsoul Tribe a atmosférou se částečně vracející do nálady svého výborného alba „Promised Land“ z roku 1994. Takže temnější vyznění, naléhavější projev. I Tateův hlas se vyvíjí. Do výšek se pouští jen sporadicky a spíše si drží dekorum vypravěče. Obzvlášť na tomto albu je jeho role zásadní, neboť vokál je nositelem většiny ústředních melodií. To je možná trochu nepraktické pro koncertní provedení nových skladeb, ale na desce si Tate svou úlohu pohlídal a řekl bych, že i pořádně vychutnal, soudě dle promyšleného frázování, precizních vokálních aranží a sborů.

Album začíná ostře a svěže skladbou „Sliver“. Předchozí deska „Operation: Mindcrime II.“ jakožto poslední autorská studiovka před „American Soldier“ mě o svých kvalitách příliš nepřesvědčila, a tak povedený otvírák „Sliver“ ve mně probouzí jistou naději. I druhá „Unafraid“ si mě získává na svoji stranu. Poměrně netypická skladba disponující jednoduchým a silným refrénem se snadno vrývá pod kůži, přičemž mi lehce připomíná postupy projektu OSI. Především jde ale o strhující song a nutí mě přemýšlet, kdy naposledy zněli Queensrÿche takhle suverénně a spontánně. Že by se kapela vracela do své dávné formy? No na závěry je zatím brzy…

 


Nicméně následující „Hundred Mile Stare“ a „At 30.000 Ft“ pokračují v nastoleném rytmu. „A Dead Man´s Words“ je pak, nebojím se říct, progresivní perla. Typologicky odpovídá titulní skladbě z již zmíněného alba „Promised Land“ – podobné využití ruchových efektů, temný saxofon, vícefázový refrén, to vše ozvláštněné o melodie, které by se hodily i ke kapelám spojujícím metalovou hudbu s orientálním folklórem. I v dalším průběhu kapela nepovoluje své sevření posluchačovy pozornosti a tasí výborné skladby ze svého poněkud nečekaně bohatého arzenálu. A ani nevadí, že se vše odehrává ve středním až pomalém tempu. Nějaký svižnější kousek by se na desce určitě neztratil, ale pokud se naladíte na stejnou vlnu melancholie, která z alba sálá, kvapíky vám chybět nebudou.

Možná si říkáte, že tato recenze nemůže mít jiný než šťastný konec. Deset bodů a album roku…Jenže se závěrem desky přichází propad kvality. Už singlovka „If I Were King“ na mě působila poněkud utahaně, ale trochu slabší kousek by se kapele ještě dal odpustit. Největší potíž tkví v předposlední skladbě „Home Again“, která je nacpaná patosem až z toho brní zuby. Tento song jsem překousl jen párkrát, teď už jej rovnou přeskakuji. Je zajímavé, že se tomu Queensrÿche dosud bez problémů vyhýbali. Jenže ke konci už to asi nešlo vydržet a proud „slaďoučkých“ slziček nezadržitelně vytryskl. Jen dodám, že nejsem z kamene, ale pocity jako stesk, naděje či radost se dají hudebně i textově vyjádřit mnohem lépe.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky