Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Condition Hüman

QueensrÿcheCondition Hüman

Sarapis22.4.2016
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips / PC + Koss Porta Pro
VERDIKT: Důraz na formu a stylovou příslušnost přidusil to, co Queensrÿche kdysi uměli automaticky.

Obléknout se do hovězí kůže, vytunit křivák kovovými doplňky a vyrazit na zteč ve jménu heavy metalu, to není jen tak. Tím hůř, když máte za sebou několik alb v duchu progresivního rocku a na krku pět křížků. Přesto se američtí Queensrÿche na poslední desce “Condition Hüman” o něco podobného pokouší.

 

Počin Queensrÿche z loňského podzimu uspokojí především ty, kteří novodobé desky kapely s G. Tatem za mikrofonem přijímali spíše z fanouškovské setrvačnosti a kterým debut Todda La Torreho pohladil rezavějící dušičku. Je poznat, že La Torre je narozdíl od Tatea rozený kovotepec a že v ryze metalových momentech se cítí jako ryba ve vodě. Od předchozího alba těchto pasáží citelně přibylo a i když to kredit kapely v očích těch tradičněji zaměřených fans jistě pozvedne, moje pocity z poslechu se čirou spokojeností nazvat nemohou.

 

Možná jsem jen nenapravitelně zamilován do dávných časů, kdy Queensrÿche chytali za srdce spíše emocemi a atmosférou než hoblováním hmatníků. Možná jen postrádám návaznost a logiku v tomto návratu k těžkému kovu. Příčin, proč mi deska “Condition Hüman” nechce zalézt úplně pod kůži, je jistě celá řada. Queensrÿche jakoby rezignovali na sílu atmosféry a místo toho vsadili na údernost a agresivní přístup. Skladby jsou přímočaré a chytlavé na první dobrou. Co bych leckde mohl označit za neškodnou metamorfózu, zde pro mě znamená mírné zklamání. Chybí mi spodní proudy, jejichž síla vždy zatřásla povrchem až s přibývajícími poslechy. Chybí mi křehkost sól, napětí kroužící ve vzduchu a rafinovanost materiálu, odkrývajícího své kvality v postupných dávkách. Queensrÿche ořezali svou podstatu na kost, s neustálým ohlížením za recepturou ze sklonku osmdesátých let.

 


Co zbylo, není úplně špatné. Kafrám tu jako paličatý mezek, přitom poslech není palčivou torturou, jak by se mohlo zdát. V klidnějších fázích jsou Queensrÿche přesvědčiví a sebejistí, plynule navazují na eponymní album z roku 2013 a nepouští se na šikmou plochu. Naproti tomu ve skladbách jako “Guardian” nebo “Arrow of Time” místy až zbytečně tlačí na pilu, jakoby se snažili dohnat všechno, co v posledních letech s Tatem zameškali. La Torre by klidně mohl slevit z intenzity svého zpěvu, Wilton by si zase mohl odpustit prázdné riffy podobné začátku “Hourglass”. Tvrdost není vždy důkazem moci a třeba závěrečná titulní skladba budí mnohem větší respekt, i když se vlastně rozjíždí pomalu a metalově kouše jen příležitostně.

 

Ačkoli se obě znesvářené strany (Queensrÿche a Geoff Tate) snaží od sebe distancovat a nevšímat si, co dělá ten druhý, jednu věc mají zoufale společnou. Snaha oživit ducha minulosti je v podání Operation: Mindcrime sice o dost křečovitější, nicméně i Queensrÿche se nemohou oprostit od tendencí místy přehnaně citovat své nejslavnější okamžiky. Už zmiňovaná “Condition Hüman” jen těžko skryje postupy, které svého času tolik ozdobily "Suite Sister Mary", stejně jako "All There Was" ze sebe nesmaže stigma napodobeniny rychlejších kousků typu "Needle Lies". Neposlouchá se to špatně, ale v konečném důsledku slyším jen formu a nic víc. I když jsem postupně dospěl do stádia, kdy přijímám a akceptuji tuto sbírku metalových písniček, v duchu si říkám, že bych příště chtěl dostat něco navíc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

--eR-- / 10.10.15 21:33

Zatímco na minulých dílech se Chelsie snažila vyjádřit to, co cítí, pak toto je první deska, kde se s tím snaží porvat. Vyřvat svou agonii, kterou zažívá, do světa. Její nespavý stav si představit dokážu, ač chorobou netrpím, tento nehybný stav (být vzhůru a neumět pohnout tělem) jsem v životě jako malý zažil několikrát. I proto je pro mne tato deska osobní, trendy ať jdou do háje, tahle hudba není dělaná pro potřeby jít až na dno pro potěšení publika. A je neuvěřitelné mít tu sílu zhudebnit temnou stránku svého života a dokonce se s ní tímto poprat. Co by asi natočil člověk, co by se probudil po 20-ti letech v komatu? Tichou desku nebo jeho vnitřní řev / touhu probudit se, kterou nikdo neslyší? Temnou hudbu točí mnoho lidí, protože umění. Tohle je ale jinde... a já se této kvalitě klaním. Jedna z nejuhrančivějších desek mnoha posledních let.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky