Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Dedicated To Chaos

QueensrÿcheDedicated To Chaos

Michal Z11.8.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Náročnější, rozmanitější a komplikovanější placku jsem od těchto urputně bojujících veteránů už nečekal. Dedicated To Chaos je vyzrálá, smysluplná kolekce, umělecky hodnotná, zasluhující zvýšenou pozornost. Předpokládám, že i po stém poslechu dostanu porci všeho zásadního, co v hudbě vyhledávám.

Queensrÿche po výtečném albu „American Soldier“ (recenze, minirecenze) navnadili spoustu příznivců, kteří další tvůrčí krok těchto Američanů bedlivě vyhlíželi, neboť se na zmíněném dílu začalo blýskat na lepší časy. Ihned zkraje je možno říci, že předhozená nová potrava „Dedicated To Chaos“ je velmi tučná, pro některé špatně stravitelná, ale pro hledače a progresivně naladěné posluchače, bez stylových mantinelů, nepostradatelná. Album po prvním letmém doteku je hodné odhozu a zadupání do neúrodné hlíny, ale s přibývajícími poslechy požitek trvale úměrně roste. Čím více se člověk v rozmanitosti zabydluje, tím lépe se s albem cítí. Velký prostor je potřeba prošlapat ke každé maličkosti a tu si zapamatovat, pak se usadit a jen se v tom „objektu“ kochat a rozhlížet, nechat se unášet přílivem nápadů a přístupů. Na úkor rozmanitosti ubylo živosti a energičnosti, ale nač reptat nad včerejšími rány, když to dnešní je tak komfortně bohaté.

 

Tateovci sympaticky nelační přelézt svůj magnum opus a vydávají se na smysluplnou uměleckou cestu – spásu. Ve studiu se uzavřeli se starým známým kytaristou Grayem, který je nyní v producentské roli pro kapelu přínosnější, jelikož pod jeho taktovkou kapela vyzrála v báječný novotvar, který lze v budoucnu donekonečna rozvíjet a umělecky posouvat s nekonečnou fantazií. Velký podíl na albu má i skladatel Jason Slater, který se společně s Tatem podílel na většině skladeb. Status nezlomné kapely a její reputace se tímto albem jen prohlubuje a hluboce se zarývá mezi jména, kterým stylové klišé a vyhraničené ploty nic neříkají. Současný umělecký nápřah a chuť hnout se z místa vypadají velmi sebevědomě, ale na druhou stranu mnoho uší může novinku zatratit a nevzít ji. Album dovoluje dvě cesty, jedna je jeho zavrhnutí a neustálé rozplývání se nad zásadními alby souboru, a druhá znamená, že se čerstvostí a rozmanitostí bezbřeze bavíte a nevnímáte, co bylo kdysi. Ruku na srdce, chcete dělat věci i vy samotní stejně tak, jak jste je dělali před deseti dvaceti lety? A následně je neustále omílat a opakovat jako profláklý vtip bavičů podřadné kategorie? Pánové si prostě dělají a hrají to, co chtějí a především to jsou oni, kdo se chce bavit a užívat si hudební svobodu bez hranic.

 

Queensrÿche – „At The Edge“

 

 

Na albu mi absolutně nevadí téměř úplný odklon od kovu, vzhledem k sympatickému projevu – doslova osvobozenému – tak vykvétá odvážná kolekce, kde vysledujete stopy mnoha přístupů. Pro řadu posluchačů některé minulé vývojové kroky znamenaly konec zájmu o kapelu, tentokráte razantní vstup do prog rockové oblasti bude lámat kosti mnohým dalším. Pestrost předkládané hudby vyžaduje celé vaše já a plnou účast při zabředávání do jednotlivých stop tvořících bohaté reliéfy, na první pohled bez smyslu a řádu. Pokud album pustíte na podkres při jiné činnosti, je to zbytečné marnění proudem, produkovaným pro naše novodobé zotročení.

 

Pro přiblížení a lehké záchytné body je možné jmenovat i pár vlivů, o které se na tomto albu pánové otírají. Možná to bude matoucí a nesrozumitelné, ale album tak může působit. Musíte mu dát hromadu tolerance, následné pochopení bude odměnou. Podpaluje se grungem a přikládá se přeleštěný street rock, tu a tam se najde U2 klestí s avantgardními větvemi. Nechybí špetka orientálních motivů se zajímavou živoucí rytmikou a až popových nápěvů držících se na straně vkusu přijatelného rockovým publikem, koketování s hard rockem a špetkou hair metalové nasládlosti ale i špinavosti a měňavého fusion s modernou. Netřeba se báti ambientu ani symfoniky, vše má svou váhu a tíhu sdělení. Mohu patlat další složeniny, ale stejně se slovním popisem nedostanu k přesné charakteristice. Nic není samoúčelné a exhibující, vše budováno k dobru celku. Vliv klasického starého prog rocku je možné cítit ve většině skladeb a jeho atmosféra, přetavená na vlastní pohled, je sympatická a nedochází k nepříjemným doslovným recitacím. Album tvoří mnohapatrovou bonboniéru, jejíž rozmanité chutě a barvy se prostými slovy špatně popisují. Nenajdete zde vyloženou hitovku, vypalovačku a ani klasickou baladu. Na albu nespatřuji žádný středobod, nebo naopak mizernou skladbu, kvalita je vyrovnaná opírající se o rozmanitost nálad a nápadů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky