Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Startujeme. Prostě zmáčkneme play a čekáme. Přečkáme chvilku ticha, než muzika naběhne a než nás obklopí. Kdože vlastně?

Proudy hluku nakopnuté ze všech stran.

Uslyšíme violu, onen střední altový hlas, který přílišně nezvedá hladinu výšek, ani neklesá do hlubin kvartových. Všechno se to žene s proudem kytar, zboostrovaných nervní obsluhou a kolem dokola znějí údery do bicí sestavy. A to je všechno. Žádný hlas, žádné libozvučné trýznění zúžené části hrtanu. Bez generátorů rytmů, bez černobílých klapek, bez kudrlinek snažících se bořit hranice časoprostoru. A přitom tak svůdné a svým způsobem intenzivní.

Běžíme běh na dlouhou trať, přátelé.

Tusan Homichi Tuvota žil na samé špici skály a jestřáb

Největší nepřítel lidu

Den co den zabíjel další kuřata

Až se přiblížila chvíle, kdy nebudou už žádná další kuřata

Uběhlo něco přes osm minut a náš příběh získává kostru, na které lze stavět. Jak zvláštní atmosféra, podpořená smyčcem, tu hlasem, tu divokou strnulou ozvěnou. Slyšme příběh o malé polní myšce, která pomohla lidem od predátora. Usměrněné rytmy se zde propadnou do šamanismu, následující proměnu myši ve zcela jiné, nepřirozeně temné stvoření. Máme tu třetí minutu a země se roztočila pod nohama. Tak záhadné a tak zvláštní, temný příběh o tom, komu nikdo nevěřil a kdo zachránil lid od zkázy. O stvoření, které se vejde do dlaně a přitom ji přerůstá svou nepřirozenou mocí a silou.

Uvěříte?

Uvěřte tomu, stojí to za to.

A nejen divoké šamanské tance předvádí Indukti na svém nezapomenutelném druhém albu, vydaném léta páně 2009. Na ploše přesahující hodinu čistého hracího času servírují osm skladeb, z nichž pouhé tři jsou odzpívané. A přesto to vlastně bohatě stačí. Hudba Indukti je barvitá jak instrumentálně, tak počtem nápadů, jaké pětice hudebníků implementuje do své tvorby. Tu si troufám označit jako naprosto nadčasovou, prostou jakékoli trendovosti, bez rušivé elektroniky či pokusů oslnit množstvím kláves. Svou tvorbu činí silnou pouze geniálně zvolenou kombinací nástrojů, instrumentace a talentu složit dějově zajímavé skladby.

Tusan Homichi Tuvota textově (i dějově) vychází z příběhu sepsaném v roce 1944 jistým Edwardem A. Kennardem. Temný příběh o myším šamanovi, který osvobodí lid od dravce, je sám o sobě vzrušující svou zápletkou a myšlenkou. Hudba Indukti toto dílo povýšila na klenot. Hudba z metalové nálože přechází do šamanského rituálu a zase zpět, průvodce příběhem mění hlas, recituje, svíjí se v dávivém řevu a vyzpívává prosby do nebe.

...and Who's the God Now?! Skladba, která má vlastně k rituálním rytmům a šamanismu ještě blíže. Přes deset minut se odvíjející kolos, plný zvratů, zvláštní atmosféry nepodobné ničemu, končící v dunění bubnů a pohasínajícím světle. Poslední zpívaná Nemesis Voices představí třetího pěvce v sestavě, kterým není nikdo menší, než Mariusz Duda (Riverside, Lunatic Soul). Asi nejklidnější ze zpívaných celků, vlastně i nejkratší (délka přes šest minut je u Indukti pod průměrem). I zde jinak výrazná instrumentace ustupuje častěji do pozadí a dává prostor zpěvu, který se pohybuje na mnoha stopách a jeho tvary / slova, recitace, šepoty / obklopí a nepustí. A to tady jde.

Poslechněte si i první desku od Indukti, která neztrácí nic ze svého kouzla ani dnes - je podobně silná jako druhotina. Zpěvy zde má kompletně na starosti zmíněný Mariusz Duda, opět ale jeho hostování zasahuje do děje alba jen částečně - kapela i zde postavila většinu písní na čistě instrumentálních skladbách. Šamansky tajemné rytmy jsou přítomny v hojné míře.

Samotné instrumentální skladby zaslouží nekončící obdiv, otěže tu přebírá perfektní symbióza smyčcového nástroje a vysoké hráčské školy všech zúčastněných, kteří vyprávějí příběhy i zcela bez potřeby přednesu. V hudbě ale nezaslechnete jen violu, ale i nádherně znějící trubku, která - jakoby osamoceně - protíná prostor a zase mizí. Chvíli v komunikaci s kapelou a jindy jako samozvaný vůdce.

Co říci na závěr? Nepodceňujte polské kapely. V žádném případě.

Indukti ve své době stvořili klenot, jaký si lze pouštět stále dokola a opíjet se jím třeba do skonání světa. Takových alb není mnoho. Má totiž schopnost vyprávět příběh svou hudbou, v tomto případě je totiž cesta cílem.