Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Empire

QueensrÿcheEmpire

Michal Z31.1.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Queensrÿche dokázali nahrát výtečné dílo, kterému čas neublížil a obloukem se mu vyhnul. Stvořili album, ke kterému je možné neustále se vracet. Krystalicky čistá, chirurgicky přesná produkce, vyrovnaný silný materiál, geniální melodie. Přístupné album, nikoliv podbízívé a rádoby líbivé. Prog metalově rocková čítanka skloubená se stadiónovým rockem a pompou vkusným způsobem.

Queensrÿche po uměleckém zlomu a komerčním ohlasu alba „Operation: Mindcrime“ z roku 1988, posbírali vavříny a po vystřízlivění nadešel čas na další kreativní období. Nelehkého nástupnického postu se musel zhostit nový materiál – „Empire“. Kapela na něm jde s kůží na trh, progresivně se posunula zase o koňskou délku. Nebojí se více experimentovat, zjednodušit skladby a přesto natočit vynikající silné a chytlavé album skvělého prog metalu, nebo chcete-li prog rocku. Prodejní úspěch alba Empire, přinesl členům kapely absolutní finanční zaopatření, jelikož se stalo po celém světě multiplatinovým.

 

Empire, v sobě drží nekonečný arzenál hitových skladeb, kdy jediný kousek z playlistu není možné zatratit nebo brát jako špatný. Taková jakostní vyrovnanost je k nalezení jen ve výjimečných případech. Celé CD je vyprodukováno s krystalickým zvukem a absolutně namakaný balanc dovoluje kochat se všemi instrumenty. Zjednodušení a prosvětlení kompoziční stránky posílá do středu pozornosti jednoduché, ale přesto geniální motivy a melodie. Odpich alba je neskutečný a přes vycizelovaný zvuk má záběr a tah. Třeskutě explozivní švih tepe a pulzuje, dává energii a zajímavé nosné nápady. Melodie se nekompromisně zarývají do podvědomí a zůstávají na věky. Mohutné nakračování mamutích kytar je neopakovatelně grandiózní, Tate se zabydlel v absolutní pěvecké špici progresivních partií scény.

 

První skladby z úvodu alba jsou naprosto strhující, výtečný prog metal říznutý řádnou dávkou pompézního rocku pro stadiony. Úchvatný nástup podtrhuje hitově nevysychající Jet City Woman. Po takové parádě by člověku do podvědomí vstupovalo varování na možné snížení laťky. Pánové do nás nahustí pomalou Della Brown, postavenou na silné basové lince, která má hlavní slovo. Tate vypráví, chytá až bluesové rejstříky a lehkonoze vystupuje do výšin, kytary bez zkreslení podtrhují atmosféru, možnou nudu zahání nečekaný nástup geniálního refrénu s orientálním odérem a zmohutnělou odstřelující basovou hrou. Vše zahráno jakoby mimochodem, ale skladba vytváří nekonečné dění a rozsáhlou malbu do fantazie posluchače. Geniální song!!!

 

Album neustále graduje a jeho potenciál plápolá na maximu. Není možné připustit kolísání kvality materiálu či jeho nižší záživnost. Laťka je trvale na horní mezi, a v budoucnu se s ní Queensryche problematicky potýkali celou věčnost. Titulní skladba alba je jasným příkladem hesla – V jednoduchosti je síla. Nijak složitá struktura, rytmika bez výrazných komplikací, přesto výsledek a konečný výraz je neuchopitelný a nedozírně neopotřebovatelný. O nesmrtelnosti refrénu netřeba nosit písmena do slovníku. Absolutní vrchol celého alba.

 

Kvalita balad chasníků Queensryche je věhlasná, Silent Lucidity tak můžeme bez obav zařadit mezi skvosty baladického střihu, který naštěstí uniká pozornosti komerčních rádií a tím se nezařadil do zástupu odrhnutých oposlouchaných balad… V následujícím švihu se pokračuje v uvolněné náladě a dostává se i na značně pompézní street rock a prvky americké pompy a melodické rozlehlosti. Závěrečné nostalgické odmávnutí cíle podtrhuje komplexnost a bezvadnost uměleckého výtvoru kolekce Empire. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky