Recenze: Queensrÿche - Operation Livecrime

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

QueensrÿcheOperation Livecrime

Michal Z12.2.2011

Zdroj: MP3

Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Queensrÿche nahráli (přehráli) své průlomové album. Nahráli ho se ctí k předloze ve snaze působit co nejvěrněji jako na CD. Vytratila se živelnost a vášeň z hudby a energie vznikající s davem. Tleskám technické vydařenosti tohoto záznamu, ale kladu si otázku zda to je to, co na živém záznamu hledám.

Queensrÿche byli v situaci s esem v rukávu, tj. vynikajícím albem Empire, které se výtečně prodávalo a za sebou jedinečný průlomový počin Operation: Mindcrime z roku 1988. Pověstný ingot železa je potřeba kout dokud má správnou teplotu, a tak lačnícím příznivcům bylo roku 1991 předhozeno zajímavé live CD. Toto album bylo nahráno na předlouhém 14-ti měsíčním turné. Vyšlo i jako videozáznam, kde je možné zhlédnout výpravnou show s hosty (mj. Pamela Moore), která se odehrávala jako divadelní představení v kostýmech a kompletně se přehrávalo album Operation: Mindcrime.

Na tomto živém počinu mi smrdí snaha znít jako na CD, pravda jisté nuance, především v rytmice a kytarách lze cítit, taktéž Tate občas řízne mimo. Na živých nahrávkách upřednostňuji živelnost a zapojení publika, prvky kteréžto stvoří neopakovatelnou atmosféru. V tomto případě se nepovedlo udělat silné živé album a spíše ho beru jako profesorskou live přehrávku, potvrzující um zúčastněných umělců a především jako dokument doby.

Nástup alba je gradující a davy bouří, na můj vkus příliš v pozadí. Přestože jsem kritizoval profesorkou snahu přehrát CD co nejdokonaleji, musím uznat, že především bicí znějí skvěle. V Revolution Calling se ještě osazenstvo i hudebníci zahřívají, ale s nástupem ústředního refrénu atmosféra stoupá k bodu varu. Ten se daří atakovat i v Operation: Mindcrime, a je radost nechat si pohazovat vnitřnostmi mohutnou rytmikou a duši polaskávat výtečnými kytarami a až neskutečně přesvědčivým a přesným Tatem. Aby sterility nebylo toliko, občas Queensryche zapojují i obecenstvo, ale po špetkách k neprospěchu celku.

Hromový rozjezd Spreading The Disease vykračuje k očekávanému vrcholu ještě přes jednu „překážku“ k mistrovskému štychu. Musím uznat, že kvalita provedení megahitu Suite Sister Mary je živě strhující a jen podtrhuje hitový potenciál zvěčněný do studiové nahrávky. Skladba v živém provedení získává další rozměr a narůstá do nedozírných mezí. Položte se a nechte se nést fantastickou výpravou a kompletním osazením účinkujících jako na studiovém CD. Nebudete ošizeni ani o skutečný sbor. Živé album tak představuje svědectví jedinečných neopakovatelných momentů, které by nejedna kapela ráda vrátila zpět a přála si věčnou trvanlivost slastné pomíjivé děvky slávy.

Stejně jako na studiovém CD přináší The Needle Lies rozprášení předchozích strhujících minut. Protřepat vlasy a trochu pozapomenout… Daří se Vám? Mě nikoli. Náladu zvedá vzdušná a chytlavá Breaking The Silence, i když v refrénu to trochu skřípe. Závěr živáku se line v nižší kvalitativní laťce stejně jako album, které po hlavním hřebu nemá už co příliš nabídnout. Snad Pink Floydovský úvod Eyes Of A Stranger stojí za pozornost. Zaposlouchejte se do činelů a celkově rytmiky, neslyšíte zde stavební kámen rytmické sekce numetalových pionýrů Korn? Bez semínka nevzejde ani pažit.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?