Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V lednu letošního roku vyšla debutní dlouhohrající deska téhle brněnské kapele, která se dala dohromady čtyři roky před tím. Od té doby jste se s ní možná setkali, možná ne. Kapela o sobě dala poprvé vědět v lednu 2014 pětiskladbovým EP Piece of Stone, jehož obsahem se přiznává k obdivu k zámořským spolkům balancujícím na pomezí rocku a metalu. Sami Painting Memories uvádí Stone Sour, Chevelle, Soil a nebo třeba jihoafrické Seether, osobně klidně dodám rané Lostprophets, částečně možná Staind nebo Creed a ujařmené Disturbed.

Tedy spolky označované většinou trochu záhadně jako alternative metal, což je více méně bezradné vyjádření pro nevyhraněný mix klasického hard rocku, heavy metalu, nu metalu, módy, silných melodií, kočírované a obecně přístupné tvrdosti a samozřejmě hry na city. Nic ve zlém, rande s touto scénou mám za sebou rovněž a bylo to fajn období, z něhož ve mně stále něco zůstalo.

Dnes tedy nová a první velká deska a vlastně žánrově pokračování toho, kde tři roky staré EP začalo. Žádné kotrmelce, žádné změny, jen poctivé vybrušování jasně nastolených pravidel. Současně ale zřetelný posun vpřed - skladatelsky i zvukově. A propos zvuk. Ten byl komplet vyroben v brněnském Sonidos studiu Zdeňkem Ondráčkem, což je pro mě nové jméno a nová zkušenost. Jednoduše řečeno, nahrávka hraje velmi současně, moderně, s důrazem na hutnost a plnost. Možná až trochu přehnaně, protože při delším poslechu nabývá vrchu pocit, že ta tíha je přehnaná, že zvuku chybí jiskra a že posluchač je pod tím tlakem poněkud zašlapáván do prachu. Nehledě pak k dnes tradičnímu, poslachučsky nevstřícnému masteringu, v jehož výsledku se topí jak posluchač, tak hudba samotná.

Hudebně se kapela pohybuje v teritoriích nastíněních výše. Prioritu má jasná písničková forma, dominující hutné kytary a zpěvné, ale nikoliv podbízivé refrény. To vše na pomezí tvrdšího rocku a metalu, poměrně s jistotou jak skladatelskou, tak aranžérskou, ale třeba i pěveckou, včetně plus mínus obstojné anglické výslovnosti. Nic z toho není dokonalé, nic z toho vás vyloženě nestrhne a pro všechno najdete deset lepších zahraničních příkladů. Ale nic z toho vůbec neuráží a v kontextu mladé domácí kapely spíš překvapuje.

Pozitivní je rovněž fakt, že album neztrácí na spádu a až na pár ospalejších pasáží a skladbu Forgotten šlape obstojně od začátku do konce. Příslovečnou pihou na kráse je rozhodně strojová rytmika v Silence Will Fall, která je natolik jasnou výpůjčkou od Tool (skladba Jambi), že jsem měl zpočátku dojem, že jde o cover. Poměrně zajímavé je i angažmá hostujících pěvců a především tedy hrdelně se projevujícího Insomnica (Somnus Aeternus), neb žánrově jsme trochu jinde a jeho murmur zde působí minimálně lehce výstředně. Vedle toho Zuza Chudáčková ve skladbě Elements dramaturgicky zapadá, snad kromě emočně vypjatého a současně i lehce naivního finále.

Nahrávka kromě všech možných digitálních platforem vyšla i jako 4-panelový digipak z lakovaného papíru, na jehož téměř až kýčovitou barevnost jsem si musel chvíli zvykat a asi si ještě úplně nezvykl. Oproti zevnějšku jsou ale jeho útroby graficky střídmější, čistší a skoro bych řekl povedené. Celkově jde určitě o album, které stojí za poslech a doporučení, což - kdo mě znáte, tak víte - nepíšu často.