Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Operation: Mindcrime

QueensrÿcheOperation: Mindcrime

Michal Z29.1.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Koncepční klenot hudební prog metalové historie. Bez varování Queensryche nahráli svůj dosavadní albový vrchol jehož překonání se zdálo nemožné… Zlomový moment kariéry kapely, který odstartoval její nejúspěšnější éru.

Queensrÿche po lecčem napovídajícím albu „Rage For Order“, kde lze zaznamenat počátek progresivní éry, začali zářezem z roku 1988 – Operation: Mindcrime opovážlivě šplhat po strmém štítu ke svému vrcholu. Na zdolání několika výškových táborů jedním odhodlaným výstupem dopomohla právě nyní recenzovaná koncepční sbírka. Předchozí stylové zařazení se začíná košatět od metalu i k dalším prog větvím a až náznakům sympatické rockové pompy.

 

Od první návštěvy v zařízení pro choré, které je geniálně nasnímáno jsme vtaženi natrvalo do světa Queensrÿche a cesty ven z něj není. Dodnes nezapomínám na osobní první srážku s tímto albem. Bylo to setkání jiskřivé a láska na první poslech. Albu není příliš co vytknout, vše do sebe dokonale zapadá a nemohu nalézt spáru ze které bych začal špárat usazenou špínu. Kapela tentokráte posunula svůj sound zase o kus dále k finální úspěšné tváři. Jsou rozpoznatelní a nezaměnitelní i v hustém davu. Montáž progresivního přístupu na zajímavé melodie a  struktury skladeb je geniální, kytaristé se tentokrát rozehrávají do stratosféry, rytmika tepe a pulzuje jako živoucí organismus a Tate je kategorie sama pro sebe.

 

U předchozího albového počinu mi scházelo trochu více feelingu a emocí. Mindcrime tyto chmury zahání a emocí si můžete pochytat kolik je libo v třeskutě hitové a neodolatelné skladbě Revolution Calling. Tato musí dodnes každému otevřenému, správně laděnému metalovému příznivci, přinášet neutuchající eskalující radost z hudby. Krystalicky čistý zvuk dovoluje pozorovat kterýkoliv výtečný instrumentální výkon a přesto se nedostavuje pocit ze sterility jako u předchozího alba. S titulní skladbou je jasné že vysoká dotaženost kompoziční stránky je u kapely již daným standardem, ze kterého se nebude nikam ustupovat.

 

Kdož měl stále trochu nejisto v hlasovém projevu Geoffa Tatea, musí nejpozději na tomto albu již plně smeknout a hluboce se mu poklonit. Pan výškař par excellence. Tisíce odstínů stovky harmonií, dostává se i na hlubší rejstříky a v komplexním náhledu je stále co poslouchat a čím se bavit! Geoff se tak zdatně svojí barvitostí snaží držet krok s bohatostí kompoziční a instrumentální.

 

Každá kapela má nějaký svůj středobod tvorby a nejinak je tomu i u Queensrÿche. Kdejakému uskupení se nepodaří nahrát kompozici, která by vše změnila, dopomohla k zviditelnění a průlomu k milionovým prodejům. Tento grál patří jen skutečně vyvoleným. A těmi tito Američané jistou dobu byli. Jak jinak by se jim mohl podařit vybrousit tak obrovský drahokam jakým je opus Suite Sister Mary. Její úvod sevře a do posledního tónu kompozice nadšení a fascinace nepovolí. Je to jen dobře, jinak by se z té náramné hudební jízdy mohla některým pasažérům zamotat hlava. Nevím jak tu nádheru pojmenovat – metalová explodující progresivně pompézní symfonie. Spojení metalu, prog prvků, art rocku, vážné hudby a AOR pompy. Dramatičnost a naléhavost se daří zhmotnit na výtečnou. Vynikající operní sbory a emocemi natřískaný vokál hostující Pamely Moore. Suite Sister Mary (vlastně celé album) ani po 22 letech od doby vzniku neztratila nic ze svého lesku a zub času si na ní poničil sklovinu a sužuje ho závažný kaz.

 

Cokoliv dalšího na jakémkoliv albu by po takovém vrcholu znělo nicotně, toho jsou si Queensryche velmi dobře vědomi a do setlistu zařazují rychlou sálavou vypalovačku, která se snaží rozmělnit a trochu rozvanout předchozí pastvu. Zbývající materiál je vpravdě vysoce jakostní, přesto se utápí při myšlenkách na věci minulé. Trocha baladických doteků potvrzuje skladatelskou potenci i v tomto riskantním rockovém odvětví. Závěr se slyšitelně dotýká nedosažitelných Pink Floyd, dokud to pánové nepřetaví do své klasické polohy. Vynikající finále kolekce, která se navždy zapsala do encyklopedií a podvědomí všech příznivců kvalitní progresivní metalové hudby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 22.11.19 9:04

Každá kapela, především jednička na poli prog metalu, se musí posouvat. A po čase přijde doba na velký posun. Leprous ten posun načasovali na rok 2019 a bylo jasné, že už tak dost "mimostylová kapela" bude muset jít hodně dál. Pitfalls je odvážný počin, klobouk dolů. A je v něm skrytá jedna z nejlepších skladeb jejich historie (bezmálna 12-ti minutový nátřesk The Sky Is Red, který je takovým návratem ke starším deskám). Vadí mi dvě věci. Deska ale zní jednak jako sólovka Einara a druhak je zoufalá škoda nevyužít rytmiku, jakou kapela disponuje. Je tam toho málo, Kolstad využit jen částečně, což je fakt škoda. Ale v rámci posunu to asi dává smysl. Kapela chtěla odvážnou desku na hranici experimentálního popu a má ji. Počítám, že tohle bude hodně dlouho deska, o které se bude dost mluvit. A za mne neuvěřitelný pěvecký výkon, který pokud někomu barvou hlasu vadí, je to jeho škoda. Dojmy z mé strany víceméně pozitivní, deska mi dává podstatně víc než minulá Malina. Jako by se právě na Malině zastavil vývoj, zde se kapela konečně dostala o hodně dál a já fakt konzerva nejsem (a nikdy nebudu), takže kvituji s nadšením. Ve výsledku výrazná deska výrazných umělců, která je na hodně poslechů, je v tom hodně. Konzervativní posluchač ale nepobere tento vývoj, čemuž na druhou stranu rozumím. 80%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky