Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Queensrÿche (EP)

QueensrÿcheQueensrÿche (EP)

Michal Z16.1.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: První krok Queensrÿche do hudebního světa, poznamenaný hudebními vlivy zvenčí. Přes neoriginálnost projevu, kterému dominují vlivy NWOBHM a klasického power metalu, lze sledovat patrný talent, který se časem rozvinul do zásadních progmetalových květenství.

V období mého recenzentského útlumu jsem se v ústraní rozhodl, brát si kapely na paškál s větším důrazem a kompletně probrat jejich diskografie. Jedná se o spolky, jejichž tvorba mě provází a kříží se celým mým posluchačským životem. Pravda vybrat si první kapelu k tomuto účelu bylo složité. Chtěl jsem sáhnout až k počátkům hard rocku, ale to si nechám asi na důchod. První kdo dostane tu „čest“ být kompletně rozebrán, jsou američtí (později) progresivisté Queensrÿche z amerického Seattlu. Nevidím tak důvod, proč nezačít od debutního eponymního EP z roku 1983. Kapela v době vydání prvního EP byla pohromadě cca 2 roky a lze to z poslechu odtušit. Ihned od prvních úderů cítím, že mladíci se s nadšením vrhli na hudbu, která se jim v té době líbila a jali se dout do plachet heavy a power metalu, ale prozatím bez výrazného vlastního uměleckého vkladu. Zkráceně by se to dalo charakterizovat jako přípravka pro věci příští. Kapela se vyhrála a po získání jistoty a základní podpory příznivců se až později osobitě vyprofilovala.

 

Jisté kvality však v drážkách prvotního EP nacházím dodnes. Hlavní inspirační zdroje lze nalézt v Iron Maiden a Judas Priest. Geoff Tate duje do hlasivek ještě lehce neohrabaně, ovšem rozsah a čisté stoupání do výšek ho pasuje na jednoho z nejrespektovanějších pěvců, který si brousil hlasivky na dobové heavy metalové top zpěváky. Eponymní skladba především cituje ranné Iron Maiden (v podstatě celou NWOBHM), co se týče struktury skladby, rytmické sekce i melodií. Ranný Maiden odstín je na šedivou nepopsanou zeď nanášen inteligentními střiky i v další skladbě, které nepřeslechnutelně vévodí vydařený refrén a cválající heavy metalová atmosféra. První dvě skladby EP v podstatě jmenují dominantní činitele a vlivy na samotné mladé uskupení. Vizáží a stylem oblékání zcela zapadají do vzdouvající se vlny z britských ostrovů, říznuté rodící se hairmetalovou módou za velkou louží. Při pohledu na dobové klipy mě neskrytelně cuká koutek, ale doba byla taková.

 

Neotřelý rozjezd skladby „Blinded“ se rozvíjí do zajímavého motivu, který je bohužel klamavě zalit klasickým metalickým kovem se silnou krustou vysokých klenutých vokálů. Motiv z úvodu opět dostává prostor až v závěru a za podpory psychedelických kytar a hypnotizující rytmiky, dochází k prvnímu uměleckému kreativnímu progresivnímu zápalu motorů. Pomyslný vrchol debutového EP spatřuji v povedené, chytře strukturované “The Lady Wore Black“ navoněné upřímným baladickým odérem. Vůči laciným vlezlým cajdákům a oplodňovákům jsem velmi obezřetný. Nic takového v nabízeném kousku na posluchače nečíhá. Procítěné vokální podání, decentní instrumentace, časem luxusně exploduje k vypjatějším emocionálním polohám. Bravurně zahrané a kompozičně vyhraněné. Z dnešního pohledu je tato balada nevyčerpatelným rodištěm mnoha skladeb, které později Queensrÿcheeskortovali do výšin.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky