Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Queensrÿche - Queensrÿche

QueensrÿcheQueensrÿche

Michal Z17.9.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Queensrÿche roku 2013, myšleno ti bez Tatea, znějí jako praví Queensrÿche a já osobně jim tuto nálepku přišívám. Album od soudržného souboru táhnoucího za jeden konec, což o tvorbě pěveckého odpadlíka nelze říci ani náhodou. Ryzí Queensrÿche jsou zpět, otázka je, co tomu řekne pokřivená americká justice, u níž na překvapení není nouze. Výtečné dospělé album souboru, který dávno nepromlouvá zásadními alby, ale nabízí důstojnou cestu k podzimu svého tvůrčího putování.

První velké eponymní album Queensrÿche musí snést mnoho premiérových přívlastků. Hlavní, který snad nemusím připomínat, je ten, že se jedná o první výtvor bez egoisty Geoffa Tateho. Ten v roce 2013 rozpoutal dostihy a vydal vlastní album, trochu uspěchané, ale nepochybně nacpané emocemi, které trhají z paty trn nedokonalosti v podobě technického zpracování alba samotného. Ponechám stranou právnické kličky a děje za zdmi justičních paláců a ujmu se nestranného pozorování a zkoumání pohrobků jména Queensrÿche. Ti si k práci na svém pohledu na obchodní značku Queensrÿche vzali jako producenta toho nejpovolanějšího, Jamese Bartona, který s nimi pracoval už na jedinečném "Empire" a neméně povedeném "Promised Land". Monumentálnost a prostorovost dávných nahrávek se daří simulovat. Pravda, při poslechu toho současného sli(s)zu jsem si málem ušoupal prsty, abych vydoloval snesitelnou hladinu pro poslech, a nakonec jsem ji nalezl v takových roztodivných sférách, že se tomu nestačí divit samotní jezdci ekvalizéru. Ale bude asi hůř.

 

Pokud by šlo o pravé kulturní dědictví, které po Queensrÿche zbylo, tak po poslechu alba „zbylých“, ale zakládajících členů, je jasné, že by soud měl být jednoznačný a etiketa Queensrÿche by měla být přiřčena jako právoplatná právě pro množinu zakladatelů: Rockenfield, Jackson, Wilton. Jejich volba na nový hlas v podobě Todda La Torra je jasným artefaktem, který napovídá, co soubor chce produkovat a ke kterým vlastním letorostům se dívá. Zapomeňme na to, co se dělo na posledních dvou albech ještě s Tatem, pro kterého psali skladby lidé zvenčí.

 

Hlavní prioritou alba je jeho uvolněnost, nikde nenacházím topornou snahu převálcovat kohokoliv a čímkoliv. Hudebníci nabízejí vlastní vizi toho, kam si přáli, aby se jejich tvorba vydala. Todd se svým identickým hlasovým fondem s Tatem by mohl zlákat k nahrání lecčeho, naštěstí pinožení se po hitových ambicích minulosti a zlomových výtvorů se nekoná. Cožpak posluchač může chtít po letitých harcovnících nějaké kotrmelce nebo převratné výtvory? Tady se ukazuje zralá tvář a hudební nadhled, z kterého při poslechu vyvěrá pravá pohoda. Ta není navíc ničím rušena, natož novým vokalistou. La Torre je věrná kopie Tatea, ale znáte to - někdy má i kopie živější barvy a sytější zvuk než originál. Návrat do drážek alba zaznamenává pro kapelu typická rytmika Rockenfield / Jackson, která po albech půstu může předvádět, co jí je libo.

 

Albu dominují pomalejší rozvážná tempa, na nichž hudebníci trpělivě nápaditě bobtnají a nenechávají jediné místo prázdné. Každou skladbu přivádějí do pověstných erupcí emocí. Albem se jako nit táhne jednotná zasmušilost, kterou pokaždé protne melodická jehla či střižné ostří světel optimismu, nebo vygradované prvky. Kapela opatrně nahlíží kupředu do své budoucnosti, využívá k tomu svoji typickou tvář a - co si budeme nalhávat - především servíruje z vlastních karaf své ročníkové nápady, které v sudech leží od konce osmdesátých let. A po nekonečné době se nalévá i z přímočařejších power a heavy metalem načichlých ročníků. Možná jde jen můj dojem, ale koncem alba je tohoto ochutnávání přímočarosti až moc. Raději bych uvítal pikolíky s temnější a komplikovanější pochutinou. Skladby krátkého střihu určují spád už tak úsporné celkové hrací plochy, ale netřeba truchlit, album díky své bohatosti jeví se býti delším, než ve skutečnosti je. V mém skromném měřítku vítězí recenzovaná placka nad aktuální tvorbou bývalého vokalisty souboru, byť uznávám, že i na jeho produktech nacházím místy zalíbení. Věřím, že La Torreovci tentokráte trochu úzkostlivě dbali na to, aby byli jasně identifikovatelní, a toho pravého progresu se dočkáme příště.

 

 

související recenze: Geoff Tate´s Queensrÿche - Frequency Unknown


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky