Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Teď někdy nedávno jsem v rádiu poslouchal, jak koaliční mírové síly zase někde postupují a jak z toho máme mít radost, protože jsme na jejich straně. Pak jsem chvíli přemýšlel, jak nějaké síly bojující kdekoliv mohou být mírové, a jak může mít jakékoliv válčení ve jménu čehokoliv něco společného se slovem mír. Asi záleží na tom, na jaké se nacházíme straně barikády. Menší oklikou jsem se dostal k tomu, jak dnes mnozí lidé nevidí význam slov a jak se jejich častým opakováním pozvolna vytrácí prvotní obsah; přestáváme o nich přemýšlet. V pořadí druhá oklika chmurného dumání vedla k otázce, kterou jsem si poslední asi měsíc kladl poměrně často – co napsat na nové Opeth?

Nejen že toho bylo o nové desce Heritage (v překladu dědictví, odkaz) napsáno tolik, že už se celkem složitě hledají uličky vlastní invence, ale navíc jsem si dlouhou dobu nebyl jist, za jaký konec tenhle počin vlastně uchopit a jak si správně urovnat všechen ten zmatek myšlenek v hlavě. Opeth na své novince přišli s poměrně radikálním řezem ve svém výrazu a posluchačům předkládají sousto jiného chuťového ražení. Ač by se tento krok mohl jevit jako zvláštní nebo překvapující, ti z vás, kteří sledujete tuhle kapelu delší dobu, budete možná chvíli zaskočeni, ale svoje souvislosti si určitě najdete, protože střípky dnešních hlavních chutí byly podsouvány v podobě pikantního koření už v dobách dřívějších. Že se to celé takto zvrtne a význam ingrediencí se zcela obrátí, je do jisté míry logické, především s ohledem na předchozí desku Watershed a koketování s člověkem jménem Steven Wilson.

Těžko říct, kde hledat příčinu, ale tu předchozí placku jsem dodnes nepřekousl a i když jsem se ji snažil v posledních dnech oživit, zůstává nadále zastíněna ostatním materiálem. Výletní autokar Opeth nikdy nehleděl na nejkratší a nejjednodušší cesty, ale při posledním výletu jakoby chytl dýchavičnost a i když těch kopců přejel už moc, ten poslední jej začal zmáhat. Byl jsem celkem zvědav, s čím Åkerfeldt přijde, jestli se bude snažit přišlápnout plyn ještě víc k podlaze a zadře motor natvrdo, nebo se otočí a volným krokem se bude chtít obrátit do vlastní minulosti. Nestalo se ani jedno, vozítko zastavilo a hlavní tvůrce s rozevlátými vlasy a v kristuskách vyběhl do okolních luk nalokat se trochy zdravého povětří a pročistit mysl. A očista se koná, velký metalový úklid, při kterém jsou do koše vyhozeny všechny riffující kytary, growlující hlasivky, temné atmosféry i death metalové škatulky. Opeth přichází melancholicky zamyšlení, přemýšliví a s filosofickým kukučem v očích.

Album Heritage je prostě jiné, stačí si pro začátek zalistovat bookletem s černobílými fotkami ze zkušebny a budete mít pocit, že v rukách držíte nějakou placku od Pearl Jam. A to je teprve úvod výletů do protisměru časové osy. Asi ti dříve narození a zběhlejší z vás by dokázali připodobnit nový materiál k velikánům let minulých, možná by nacházeli atmosféru Pink Floyd, odkaz hard (prog, art) rockových časů, psychedelie nebo jazzové hravosti, se kterou by neměli problém ani na trojce Českého rozhlasu. Forma Heritage je značně historizující, i když Opeth jsou stále dobře slyšitelní a dávají tomuto odkazu svůj vlastní otisk. Problém přijmout podobně znějící pojetí Opeth jsem neměl ani chvíli, poslouchám je už nějaký rok a jejich „vlastní cesty“ se mi vždy líbily. Problém vidím jinde a o tom jsem přemýšlel možná až příliš dlouho; a přitom věc je jasná – album vedle zajímavě poskládaných částí obsahuje pasáže vysloveně nudné, bez energie, ve kterých je sice znát vynikající muzikantský vklad, ale výsledek se tváří nanejvýš plitce. A to je z mého podhledu dost škoda, protože nakročeno bylo dobře.

Novinka je vůbec materiál k přemýšlení na dlouhé zimní večery, ale těžko se asi kdy doberu příčin toho či onoho. Zatím mi nezbývá než poslouchat, spokojeně se usmívat u rytmických a živých skladeb jako Slither (mimochodem věnovaná Ronniemu Jamesi Diovi) nebo The Lines in My Hand a nepropadat spánku u I feel the dark či Nepenthe. Můžu chválit práci Pera Wiberga (hammondy, piano, mellotron,...), jehož atmosférické party jsou prostě vynikající, můžu se pozastavovat u kytarových vyhrávek i u místy hodně zajímavé hry Martina Axenrota, který se víc než dobře zhostil nabídnutého prostoru. Vůbec zvuk celé nahrávky je krásný, ale k čemu je to všechno dobré, když v některých pasážích desky bojuju s usnutím? Všechny jednotlivosti jsou v nejlepším pořádku, ale celek na výbornou prostě nehraje.