Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Radiation - Reactor Collapse

RadiationReactor Collapse

Bhut26.6.2025
Zdroj: LP //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon Quartz DP-23F, Grundig Box 660a
VERDIKT: Výsledek je funkční a zejména pro příznivce klasického metalu zaručeně bezchybná volba.

Klikatá, nečekaná a přesto veskrze krátká byla cesta tohoto LP od vydavatele do mých sluchovodů. Ačkoliv žádná žádost vyloženě nezazněla, přišlo by mi nefér gramodesku prostě sbalit a neučinit alespoň drobný revanš v podobě recenze. A tak tu předkládám svůj úhel pohledu na nahrávku, kterou bych z vlastní iniciativy nevyhledal. Je to prosté – není to black metal.

 

Žánrem je osvědčený thrash metal s hrubostí death metalu a zatěžkaností doom metalu. Složitá definice? Zaručeně. Od toho tu přece jsem. Další příměsné koření však ode mne v oškatulkování již nečekejte. Tohle je holý fakt, na kterém stojí i padá celé album. A to je, prosím, velice důležité. Odbočky nejsou – jen se to tu mydlí v osvědčených a řemeslně poctivě odehraných intencích, které mají pánové v krvi. A že Radiation není žádná nová potvora na scéně, dokazuje už pradávné demo z roku 2009. Čumíte? Já taky čuměl, že jsem o té kapele dosud tak nějak neslyšel. Nicméně to všechno dejme stranou a vrhněme se s čistým štítem na dílo Reactor Collapse.

 

Nemusíte být hrdinové z pevnosti Boyard, abyste po součtu indicií získali možný úsudek, kterak výsledek zní. Máme tu thrash/death metal, název kapely i desky odkazující na nukleární alarmy a zelenou obálku (ne, žádní Type O Negative), kde z chladicí věže reaktoru vylézá obludný pavouk, metaforicky na sebe přejímající obecnou hrůzu a zkázu, která nešikovným lidským faktorem může z podobných stanic vyběhnout. Historie již zná řadu podobných přešlapů – a nemusíme se hned stěhovat do Pripjati. Však nedaleko máme příběh o jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích (respektive její havárii v sedmdesátých letech). Zkáza a poukazování na lidskou bezohlednost je hnacím motorem téhle muziky.

 

 

Z toho jednoduše plyne, že tu není prostor pro volné tempo a lehké momenty. Je to ve své podstatě velmi těžká deska, kterou jsem při prvním kontaktu nedokázal rozžvýkat celou a poslech si musel jednoduše dávkovat. Teprve po čase jsem dokázal vstřebávat a pozřít dílo jako celek. Je to totiž obzvláště hutné – a když máte dojem, že už to hraje dost dlouho, zjistíte, že jste u třetí položky na seznamu. Je to dáno i tím, že jednotlivé skladby nejdou pod nějaké čtyři minuty, ale ždímají posluchače i k vyšším – třeba sedmi – minutám. V tomto ohledu to chce určitou trpělivost. Na druhou stranu čtete názor člověka, který se thrash metalem, potažmo death metalem zas tolik nezaobírá. Ale mám-li vytáhnout srovnání třeba s tuzemskou thrashovou značkou Faüst… Asi srovnávám nesrovnatelné, ale nedá mi to. No, prostě Fausti jsou chytlavější a obecně je ta jejich hra taková líbivější a funguje okamžitě, kdežto Radiation jsou složitější. Není to ani o nějaké komplikovanosti, jako spíše o celkové atmosféře a náladě všech skladeb, které jsou mohutné – ve smyslu masivnosti a objemu. Asi to nedokážu lépe definovat, ale prostě mi album přijde náročné na poslech. Nebo spíše na výdrž v soustředění a udržení pozornosti.

 

Výsledek je však funkční – a zejména pro příznivce klasického metalu zaručeně bezchybná volba. Uši hledající neotřelé postupy, barevnější kompozice a míchání různých forem si už tolik nezatleskají, přesto věřím, že i takovým nemusí být Reactor Collapse proti gustu. Je to jistota. Silná, těžká a energická – stejně jako plutonium.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky