Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo z vás v poslední době viděl fotky nebo zhlédl promo videa idolů mnoha dívčích punkových srdcí druhé poloviny devadesátek, zřejmě chtě nechtě alespoň na okamžik zápasil s dotazem uvnitř sebe sama, kam že se poděli ti liboví frajírci, co na každém kroku lišácky pomrkávali do všech koutů a silou pronikavých pohledů nebo maximálně ledabylého mávnutí skrze ztěžklý dým vyplňující prostor vydýchaného a zakouřeného klubu omotávali kolem prstů na potkání dušičky roztoužených, “křehkých” stvoření všeho druhu…

Inu hoši nám poněkud zestárli, nicméně jelikož úroveň Bravíčka se pro nás zřejmě již navždy stane nedosažitelnou a nikdy nenaplněnou metou ze sfér puberťáckých snů, zapomeňme na pekáč buchet Tima Armstronga, fajnové kočičky pověšené na krku Larse Frederiksena a party all night long furt pryč. Vynikající desku totiž může nahrát i parta postarších pánů s pomalovaným Rumcajsem v čele. Proč ne. Trouble Maker reprezentuje Rancid opět v nejlepším světle, bez přebytečných vycpávek, rozředěných pasáží, průměrných šedivostí, které časem otráví i zbytek zdravého jádra. Honor Is All We Know chvílemi svírala nepříjemná křeč a o podobném pocitu bych mohl mluvit při ještě hlubším pohledu do nedávné minulosti. Rancid nikdy nevydali špatné album, ale na druhou stranu… určité položky jejich diskografie ze zištných důvodů stavím do fronty na přehrávací zařízení bez výčitek a ohledů na spravedlivou čekací lhůtu pravidelně do čelních pozic. Silnější přežijí.

Uvolněnost, vyrovnanost materiálu a přirozený spád bez nutnosti celou masu tlačit za použití síly, brodit se bahnem, zastavovat za účelem dotankování pohonných hmot, sáhodlouhého hledání cesty v mapě od skřítka záškodníka. Důvody, proč Trouble Maker patří v otravné frontě mezi privilegované, ovšem neplést s „originální a jedinečné.“ Upřímně řečeno, dlouholetý recept - jednou víc punk, jednou víc ska a reggae - funguje docela dobře, prostor pro experimenty sice skončil kdesi na Life Won´t Wait, což je trochu škoda, vezmeme-li v úvahu existenci vedlejších projektů Tima Armstronga s poměrně zajímavým záběrem, i tak je pomyslné best of máminy kuchařky verze 2017 trefou do černého. Ne díky sázkám na jistotu, ale provedením zasluhující tentokrát ta nejpřísnější měřítka. Sbírka nápadů, popěvků, halekání okořeněná správnou dávkou návykovosti, decentní vlezlosti, odštěpky řezného kotouče na živičné směsi a ocelové špičky vysokých bot.

Vaše dcera nejspíš své sympatie společně s lepidlem na plakáty vyšetří pro jiné, mnohem sladší, životem méně opotřebované. Já přesto raději volím staré, krapet plesnivé… ale setsakramentsky dobré Rancid. Plný vous, o pár zubů míň a něco málo vrásek navíc přeci zrovna letí. No ne?