Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rauhnåcht - Zwischenwelten

RauhnåchtZwischenwelten

Sorgh15.10.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Melodický black se vším co k němu patří, tedy spousta klišé, jednoduchých popěvků, ale i notně surových pasáží.

Rauhnåcht, neboli noc vykuřování, je stará tradiční slavnost obyvatel Bavorského lesa, která má ochránit před duchy, zlými démony a další nebezpečnou chátrou. Lidé v maskách čertů a bubáků se je snaží odehnat pomocí kravských zvonců, bubnů a všeobecného randálu. Občas taky někdo někoho vykouří, ale to už bez masky a v soukromí. 


Rauhnåcht je také rakouský blackmetalový projekt, za kterým stojí chlapík jménem Stefan. Ten je na rakouské scéně asi známou postavou, protože v jeho portfóliu je celá řada kapel a projektů, ve kterých hrál na co se namanulo. Při pohledu na diskografii jeho projektu Rauhnåcht jsem však zpozorněl, protože se dme nadprůměrnou aktivitou a to je u one man projektů, ale nejen u nich, podezřelé. Často se totiž nadšení nesetkává s kvalitou. Každopádně nechci být sešněrován předsudky a budu se dívat okem nezkaleným, rozpaky z obalu podržím na uzdě.

 

Rauhnåcht se pohybuje v oblasti melodického black metalu, který do sebe absorbuje vlivy folklóru a je očividně hrdý na svůj původ. Po této linie valí i aktuální deska Zwischenwelten. Blízkost alpských velikánů, horských luk a kyprých hospodyněk je slyšet na každém kroku, v hudbě slyšíme kravské zvonce, tahací harmoniku nebo sborové zpěvy. Atmosféra tak má prostor nakynout a přinést posluchači podobné pocity, jaké má osamělý pasáček dobytka, který za zvuků blacku ve sluchátkách vyhání stádo na pastvu. Jádrem je však blacková jízda, kterou pocítíte od prvních tónů a sympatie mají dveře dokořán. Poslouchá se to vcelku dobře, ovšem postupně se vynořují pochyby a dvířka se přivírají s pocitem možné kapitulace. Někde je něco špatně a problém nakonec krystalizuje v pomalých partech, ve kterých hudba často klesá k naprosté jednoduchosti až infantilnosti (Letzter Pfad). Tuctové popěvky se podbízejí školním dětem coby preludium pro xylofon a triangl, snad zamýšlenou záhadnost a tajemství se mnohdy ani nepodařilo nastartovat. Přemýšlím, kde je ta jedinečnost čertího vykuřování? Ovšem jinde se třeba klávesám daří vytvořit žádané emotivní prostředí, kouzelně tupé a podbarvují temné dějství Zwischenwelten

 

 

Plusové body rád udělím za to, že album nemá hluchá místa. Neustálý proud hudby servíruje nápady jako na běžícím páse, takže se ani zdaleka nedá mluvit o zbytečně natahovaném čase a rozplizlých plochách, takzvané vatě. Stále se něco děje a 40 minut uteče jako voda. Kruté, murmurózní pasáže jsou nacpané kytarovými sóly, třískáním do plechových činelů a dramatizovány syntetickými sbory ala Dimmu Borgir. Hodně jsou slyšet čisté zpěvy, které jsou zdravým protikladem bestiálního řevu dominujícímu albu. Rychlopalné úseky alba jsou tím co jej podepírá, zatímco občasné preludování syntetiky jednou zafunguje a podruhé ne.  

 

Zwischenwelten můžeme obvinit ze zbytečnosti, ale o propadák nejde. Splňuje zhruba vše, co člověk od melodického blacku může čekat, ale ani kapku navíc. Strávil jsem s ní několik pohodových hodin bez nežádoucích účinků, ale vracet se k ní už nebudu, protože ve frontě jsou daleko lepší věci a času je málo. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky