Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ravenoir - Deadreams

RavenoirDeadreams

Garmfrost3.11.2025
Zdroj: wav / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Uslzené počasí a zkracující dny napomáhají studeným emocím Deadreams. Temnotou se občas prokouše příjemnější nápěv, aby se záhy propadl zpět do světa stínů a smrti...

A je to tady. Rok se sešel s rokem a je zde další, v pořadí už páté dlouhohrající album čím dál pochmurnějšího projektu Ravenoir. Alesh se nechává slyšet, že se jedná o poslední nahrávku na dobu neurčitou. Ať už to znamená cokoliv, jisté je, že i z letmého obeznámení se s předchozí tvorbou je znát postupný sestup do světa temnoty a černých nálad. Zatímco první tři počiny posluchače lákaly extrémnějšími choutkami, předchozí Nocturne vystavil posluchači zrcadlo v podobě melancholického hledání plného melodií a pokukování po doom metalovém ranku. Deadreams jde směrem k osudovosti a záhrobním náladám mnohem dál. Na konci je už jen závěrečný soud, smrt, zmar a chlad.

 

Deadreams je dílem osobním i absolutně odosobnělým. Jde vám naproti a zároveň vám staví do cesty překážky. Přičemž se Ravenoir nesnaží o žádné složitosti. Tempo skladeb je závratně pomalé, nezrychlí. Atmosféra je hutná a natolik hypnotická, že se snění nevyhnete. Ve snech však k žádnému uvolnění nedojde. Alesh tryzny neprosvětlil ani vokálně. Zpěvy jsou vesměs až na pár výjimek vedené v čistých polohách, žádných trylků a popěvků se posluchač nedočká. Myslím si, že by náladu skladeb jiný způsob hlasového projevu rušil.

 

alesh

 

Ačkoliv zmiňuji pouze Aleshe, ten je i zde obklopen hostujícími muzikanty – zejména kolegy z Root. Vedle bubeníka Jakuba Vašice se objevil i Zbyněk Husa. Dalším, kdo pohostinně přispěl svým umem, je Aleš Hampl (Henych 666, Minority Sound, Return to Innocence). Jeho sólový part zazní v coveru Black Funeral od Mercyful Fate. V této hymně hraje na bicí výborný Anton Samokhvalov (Besna). Alesh je však tvůrcem, tím, kdo koordinoval své hosty. Nahrál kytary akustické i elektrické, své vize zhmotnil také na klávesových nástrojích a piánu, a v neposlední řadě vše nazpíval.

 

Po prokousání se zdánlivě šedivými skladbami se opona emocí otevře, a výsledkem je poměrně barevné album. Základním kamenem je samozřejmě temnota, kterou občas na světlo světa vykoukne lahodněji znějící nápěv či harmonie. Vzápětí vše propadne zpět do světa stínů a smrti. Zlem jsou instrumentální kompozice. Ty jsou pořádně černé. Takřka ambientně znějící soundtrack ke konečnému dni, kdy už to ani nejste vy, trýzní vědomí nepříjemné melodie a nenabízí vysvobození. Příkladem budiž výborný song Necromorphosis (Murderous Silence in Astral Bowels), jehož závěr se postupně vlije do tříminutového klavírního epilogu. Album po té však pokračuje bonusovou dvojicí skladeb staršího data – zmíněný Black Funeral (Kingovy party nazpívané growlem… proč ne) a dosud nezveřejněný dva roky starý song Apostles of Revenge. Bonusy jsou položené v syrovosti, v razantnějším zvuku a přes nepoměrně větší extrémnost pozitivnější atmosféře. Posluchači se tak dostane léku na depresivní zážitek nepochybně nejtíživější nahrávky Ravenoir.

 

Deadreams mi způsobil největší vrásky z dosavadní diskografie Ravenoir. Předchozí nahrávky mi byly příjemné takřka od počátku, tady jsem musel počkat a vynaložit úsilí. Respektive přestat usilovat. Uslzené počasí a zkracující dny napomáhaly, co se dalo. Nicméně ponořit se do chladných vod se mi moc nechtělo. Nakonec se podařilo.

 

Rád bych se vyhnul srovnávání s ostatními nahrávkami Ravenoir. Každá je jiná a potřebuje jiný přístup. Samozřejmostí je typický Aleshův rukopis, citlivá práce s aranžemi a detaily (tentokrát hrál prim celkový dojem). Vše je zahráno a nazpíváno (Aleshův hlas je zajímavý i v čistých či zastřených polohách, to je známo už z jeho starších projektů) naprosto suverénně. Kdybych však mohl a chtěl srovnávat, tak maximálně s Nocturne. Ta mi je z této dvojice milejší. Já však nesrovnávám. Raději si užívám přítomnosti a strnule vnímám studené emoce Deadreams.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky