Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

John Frusciante je už nějaký ten pátek zpět členem Red Hot Chili Peppers a otázkou tak zůstávalo jenom to, kdy se tento návrat v "klasické" sestavě stvrdí novým albem. Zkraje jara jsme se dočkali, Unlimited Love je tou deskou, která nám odtajnila v jaké pohodě se kapela nachází a jestli naváže na svá nejvýraznější období. Dvakrát ztracený bratr sestavy, která spolu s ním dobyla své největší úspěchy a uznání, je přece zpátky a tak to všichni chceme. V první pauze jej i na albové zastávce One Hot Minute (1997) zastoupil Dave Navarro a v posledním období potom Josh Klinghoffer, který s Red Hoty natočil alba dvě - I'm with You a The Getaway, kdy zejména u druhého dost promlouval do jeho celkové podoby. Jak ale poslední dvě desky dopadly vzhledem k celé diskografii kapely, to už všichni víme. Jsou zkrátka víc vzadu, byť jim nejde upřít několik opravdu dobrých momentů. Není to ale na RHCHP trochu málo? V tomto ohledu bylo vydání Unlimited Love očekáváním i vzpruhou zároveň.

Ale nějaké čekání na Californication číslo 2 si můžeme v klidu škrtnout, dnes už víme, že bylo bláhové. Kořeny se musí ctít, to je jedním z hlavních poslání nového alba Papriček. Kapela se výrazově vrátila na samý začátek svojí cesty, jen jej dnes mnohem přehledněji zpracovává a těží ze svých dovedností. S vyzrálostí starších pánů, kterým kdysi učarovalo funky a dnes jej umí servírovat v jejich typickém podání. Unlimited Love je sedmnáctka songů, ve kterých bují znovu nalezená kapelní chemie, ale hity mezi nimi nehledejme. Na ty RHCHP buď zapomněli, nebo na ně prostě už nemají sílu a raději dají na poctivost a základ. A možná je prostě nahrávat nechtějí, protože nemusí. Názory na novinku se mezi lidmi liší právě v tom, kdy jedni poukazují na muzikantskou pohodu a druzí jen marně hledají výrazný moment v rámci líbivosti. Hledat ale výrazné momenty u Unlimited Love, to opravdu znamená všímat si jak to kapele hraje a jaká energie z nich znovu proudí. Až pak si najít svůj vlastní závěr, jestli s ní kapela umí pracovat a jestli to s tím "jamováním" krapet nepřehnala.

A právě zde vidím největší kámen úrazu Unlimited Love. Je moc fajn, jak to pánům v tomto složení muzikantsky šlape, ale tím, že unlimited je také svou stopáží sama deska, se ta energie ve stejné rovině zahlazených skladbách rozpouští. A na konci už máte pocit, že kapela jen sotva dýchá. Takže když už se člověk dostane na tu správnou vlnu a RHCHP jej osloví tím, jak to mezi nimi jiskří, tak ho zase uzemní tím, když z toho nakonec nic moc nevzejde. Je pěkné, když se kapela obrací až do undergroundu a staví vedle něj své příjemné funky fluidum, ale ono se časem stejně rozplyne v prostoru, pokud z něj není vytažen skutečně silný kousek. A on vytažen není. Spokojit se musíme s tím, jak dostatečně nám na známých základech vydrží znít úvodní singl desky Black Summer. Nebo jak si kapela poradí s mnohem odvážnější odlehčenou atmo barovkou Poster Child a kudy vedou dechy v rozšafném funkování Aquatic Mouth Dance. Anebo když si strýček Anthony hladí knír a dojemně vypráví na téma univerzálnosti lásky ve skladbě Veronica.

Takových momentů je na desce spousta, jen si je najít a buď přistoupit na jejich stejnou hru, nebo si od nich odskočit raději do dřívějších let, kdy kapela nezněla tak neuctivě k lehkým radiovým melodiím. To už záleží... Problém je v tom, že i když člověk nečeká a možná ani nechce počítat dny v hitparádách, najednou se (opakovaně) přistihne při tom, že když se na tu vlnu dostane, rychle z ní sklouzne, protože pozornost není tou vlastností, která je Unlimited Love po celých 73 minut vlastní. Ta časem chtě nechtě padá. Novinka je víc směs nerozkvetlých radostných chvilek setkání po letech, než skutečně povedená deska překvapivých řešení. To pak i ta radost dostane trochu divnou pachuť. Unlimited Love určitě doplácí na svou délku tím, jak moc málo jich v sobě ukrývá. Zapamatuji si ji jako kolekci, ve které se sice zařadila správným směrem zpátečka a propojila se se současností, ale lecos tomu chybí. Velké nápady pak především. 

Dalším z návratů v rámci této desky by mohl být ten Ricka Rubina. Já se přiznávám, že mě tahle situace příliš nezasáhla, ale všímám, jak RHCHP zní přirozeně a není do jejich hudebních duší výrazněji zasahováno. Dynamicky je to pak klasický průměr, nic zvláštního, ani odpuzujícího. Zaznamenal jsem, neřeším. Všímám si jak plynule a zábavně umí deska znít, kolik šťávy a života v sobě má. I přes jistá uspokojení a objevení milých míst, ke kterým se budu rád vracet, mi z toho všeho vychází pouze lehce nadprůměrné album, které osvěží, ale živou vodou nepolije. Důvod k pousmání, ne k dlouhým potleskům. A to má v říjnu vyjít další porce sedmnácti nových songů nazvaná Return of the Dream Canteen. No páni... Možná si víc zatleskáme u ní.