Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Red Seas Fire - Exposition (EP)

Red Seas FireExposition (EP)

Sorgh3.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: K energické progresi se hlásící Red Seas Fire na svém aktuálním EP Exposition i nadále míchají prvky, které k sobě mají blízko a svojí spřízněností vytvářejí dobře poslouchatelnou muziku. Bylo tomu tak i na debutním, eponymním albu z roku 2011. V roce 2013 se kapela rozhodla vyzkoušet chutě zájemců čtyřskladbovou sbírkou sonetů, než přijde na trh s kůží další dlouhohrající desky.

Exposition ve čtyřech kapitolách rozvíjí témata psaná s až deathcoreovým důrazem na dravost a hutně laděné doprovody. Milovníci naporcovaných rytmů, razantního utínání rozjetých melodií a brutálního vokálu se budou tetelit blahem. Základem všeho je těžká kytarová práce tvořící hlavní zvukovou masu, která se následně kouskuje a krájí, čímž vznikají náhlá ticha a nečekané pauzy.  Vše dle (mo)mentální potřeby. S melodií se neplýtvá, do každé skladby je vloženo jen tolik, aby se posluchačovo ucho mělo podle čeho orientovat. Přednost má monotónní pohled na věc a práce s rytmem. Trošku jinak jsou na tom pasáže, kde metal ustupuje do pozadí a melodická linka se rozvíjí v poklidný, akustický meandr.

 

K brutální muzice sedí  brutální vokál a tady se nám ho dostává v míře víc než dostatečné. Nakáknutý řev koresponduje s drnčicíma strunama, spolu se zvukem rezonuje a přenáší chvění skrz mozkovou kůru k jádru hlavy. Ale křikloun Robin je rozumný člověk a ví, že je takto hustou kaši vhodné v rozumné míře naředit čistým zpěvem, který dodá desce zase jinou dimenzi. A podle svého svědomí tak i činí. Album tak není zaměřeno pouze na krutý výkon přepínaných hlasivek, ale dopřeje nám i trošku  romantiky a něžnosti. Působí to zvláštně až nemístně, když se nad hustou metalovou řeží vznáší hladký vokál jakoby z jiného světa, ale o tom to je, zaujmout.


Ze čtveřice skladeb není problém vybrat tu nejlepší. Závěrečná A Life We Used To Know je progresivně smýšlející a nejednoduchá skladba, která  v sobě koncentruje všechno již řečené a dává mozku svěží impuls, který je po předcházející poklidné Of Motion potřeba. Skvěle načasované pauzy, po kterých znovu a znovu prýští gejzíry nápadů a přání. Je to vrchol této malé sbírky, na které ale není slabých míst. Kolekce Exposition je příjemnou a svěží procházkou, která neunaví a spíš je člověku líto, že už končí. Možná ale právě svým krátkým životem si zajišťuje atraktivitu a brzký návrat dojatých obdivovatelů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky