Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Podruhé ve dvou případech přicházím se zpožděním, dnes vlastně ještě později. Joannu Reinikainen zkrátka potkávám ve dveřích, když už jsou všichni skoro pryč. Vadí mi to? To sotva, lepší na sebe narazit takto, než vůbec. A to by mě mrzelo, protože tato mladá dáma má mé sympatie. Ano, druhé album malé kybernetické víly Rein mi loni prošlo mezi prsty a tento rest doháním až v těchto dnech. Potom, co jsem si sednul na zadek z debutu Reincarnated, jsem dnes o poznání klidnější. A klidnější mi přijde i samotná tvorba Rein, vyrovnanější a dospělejší. Aspoň takový byl můj první dojem z alba God Is A Woman, který mi přes drobné pochyby v mém odhadu nakonec zůstal. Rein a její albová nadílka s číslem dvě je temnější a zahloubanější, i když pořád dost rajcovní. Hlavně ale zvukově vytříbenější a bohatší. Ta tam je přímá taneční divočina prvního alba, Rein nechává nahlédnout do svého nitra. Oslavujme její božskou ženskost.

Atraktivní žínka a její atraktivní hudba. Na první desce velmi atraktivní svou energií, kdy to spojení EBM a popu prostě a dobře kopalo. Psalo husté a výrazné linky. Vlezlo do hlavy a nechtělo z ní ven. U God Is A Woman působí tahle atraktivita o něco klidněji, jako by zdráhavěji. Není tak svůdná, divoká a odkopaná. Je hlubší a přemýšlivější, i když pořád bodavá a pulsující. Na druhém albu jsem si zkrátka chtěl najít víc jeho ducha, než záběr na první dobrou. A nakonec mi vyhovuje, že i tak bezprostřední muzika umí jít do hloubky a začít se ke své bezprostřednosti stavět trochu víc zeširoka. A to je případ God Is A Woman. Desky, která je pořád dost dobrá, aby vás udolala jenom svou svůdností, ale která zároveň žádá, abyste si více všímali detailů.

A to já rád udělám. Stylově se nacházíme na území dark electra, EBM a popových aranžmá. Víla je sice po krk namočená do tmavých odstínů a její tělo se zmítá v zajetí těkavých rytmů, ale duší je to pořád novoromantička. Lidsky zamračená a dál držená v okovech electronic body music. Druhé desce možná trochu schází výbušnost, ale je to dvousečné. Ta primární asi vyprchala, ale i když je God Is A Woman o něco klidnější, energie má dál na rozdávání. Je to o tom, jak si rozložit síly. Příklad za všechny? Dál se držet analogové předlohy a přitom přes ni procedit titulní skladbu, která víc než cokoli jiného funguje jako hrdá a objímající hypnóza. I v ní to vrčí a vře, ale hybnou silou je majestát a vyšší poslání. A přitom ve většině ostatních (jak neuctivé) skladeb vychází ven jednoduchá a stále přitažlivá chuť dát do první řady zvuky, které nejde nazvat jinak než klasické. Rein ctí své kořeny, to se nemění. Jen se mění způsob, jak tak činit.

Dál platí, že prakticky každá skladba může mít ambice být singlem, reprezentativním vzorkem jinak kompaktní desky. Tohle nebyl problém Reincarnated a není ani God Is A Woman. Elektronika alba, která vyloženě láká k tomu nebýt povrchní tanečník a víc se jí oddat, je prostě libová. Myslím tu starobylou EBM klasiku, ze které se pořád těží, ale pak hlavně napojením na vřelejší a vyloženě taněčnější vyznění. Rein v tomto aspektu určitě učinila další krok a je tím správným směrem, tedy kupředu. Ve skladbách je možná méně dynamiky, ale více barevnosti a chuti se jimi prohloubat. Tak či tak, obě alba Rein mám velmi rád. Každé je jiné, i když je spojuje pořád stejná elektro záliba ve spojení chladného strojírenství s tím snadnějším a někdy až vyloženě příjemně dostupným popíkem. Malá robovíla pořád trhavě protíná parket, jen u toho víc ztlumila světla, aby její hravost dostala nový rozměr. A ten nelze nemít rád.