Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rendezvous Point - Universal Chaos

Rendezvous PointUniversal Chaos

Ruadek25.7.2019
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Nadějní Norové s druhou deskou, která by nemusela znít jako sólovka jejich zpěváka. Přesto zajímavá porce s výbornou rytmickou sekcí.

Norové jsou tady s druhým albem, Baardem Kolstadem opět na bicí sesli a především i nadále s Geirmundem Hansenem za mikrofonem. A to jsou prakticky ty nejlepší ingredience této desky, jejíž hodnocení se mi původně zdálo jako jasná volba, ale po čase přehodnocuji.

 

Rendezvous Point jsou technici ze školy Dream Theater nebo ještě lépe Leprous, možná snad i Ayreon. S Leprous je pojí bubeník (který hraje v obou kapelách současně, a to dokonce i když je koncert těchto kapel za sebou v jednom večeru) a černočerné Norsko, s Dream Theater zaměření a s Ayreon zvuk a jistá pestrost. V jisté době jsem je bral jako dočasnou náhradu za Leprous, protože tam byla podobně promakaná a funkční rytmika a stylově to nebylo až tak daleko. S druhým albem se ale jasněji ukazuje problém v tom, že mít opravdu dobrého pěvce, může být trochu na škodu. Geirmund totiž podstatně zastiňuje zbytek kapely a nebýt neskutečné rytmiky Kolstad – Erstad, už by moc nebylo co poslouchat. Univerzální chaos je totiž deskou, která po čase začne znít především jako sólová deska zpěváka než jako druhá řadovka celého souboru. Z odezvy kapely je patrné, že vědí, proč mají zpěv vytažený tak vysoko. Já si ale myslím, že to není úplně dobře.

 

 

V kapele jsou skvělí muzikanti, pro leckoho je úžasné vidět hru Gunn-Hilde Erstad, která svůj nástroj zcela evidentně zvládá nadmíru bravurně. Když se na to ale zaměříte pořádně, poslechnete desetkrát, dvacetkrát...  dojdete k názoru, že po smazání hlasové stopy z výsledného mixu bude celek jen hodně průměrná zkušenost. Já mám tohle po čase i s (jinak výbornou) kapelou Soen, kde Joel Ekelöf předvádí totéž kouzlo a jeho hlas v mnoha stopách prostupuje vše a vše řídí. Rendezvous Point nesložili zlou desku, ten vysoký standard tam stále je slyšet, ale ke konkurenčním Leprous mohou opravdu jen vzdáleně vzhlížet. Nejsou tím dokonale seřízeným strojem na frenetické pocity, promyšleným do posledního detailu v souhře všech a všeho. Univerzální chaos má svou slabinu v tom, že jediným velkým článkem je zpěv, samotná kapela se ze škatulky prog metalu nedokáže vysekat o level výše.

 

I přes kritiku, kterou tu snáším, má deska své zářné okamžiky. Šestá The Takedown se svou atmosférou zvláštního, až kosmického prostoru a úžasnou rytmikou, to je lahůdka. Zajímavé je, všímat si různé drobné klávesové mezihry, rozprostřené po celé desce – zde velmi dopomáhající celkové atmosféře skladby. Baardova hra na bicí je strojově přesná, přesto plná hravosti. Už je to persona, která má vlastní „glejt“ na dopad paliček a souhru kopáků, všechny ty bleskové přechody po blánách a jste u něj doma (jeho klasická hra v oné šesté skladbě v páté minutě). Velmi příjemný je konec desky s Undefeated a důkaz, že celá ta souhra kapele umí i dobře vyjít (takový kus bych čekal od Leprous).

 

 

Universal Chaos je druhou deskou výborné kapely, která nějakým způsobem roste, ale nevyužívá svého hráčského potencionálu naplno. Cítím toho v tom všem hodně, ale prostě není to tam, kde by to mělo být. Rozhodně je to ale deska, která stojí za poslech. Kéž by něco takového vzniklo i na naší scéně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky