Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ve světě plném turbulentních vývojů, šibeničních termínů, nekonečných přesčasů a nehorázného spěchu se vyplatí občas zpomalit. Ne-li přímo zastavit, vydechnout a přijmout duchovní potravu jako symbol nějakého vyrovnání. Někdo to řeší zdravicí Slunce při ohýbání skráně v rytmu jogy, jiní třeba poslechem uvolněné hudby. Ovšem pomalá muzika ne vždy zaručí pocit klidu, bezpečí a pohody. Třeba v tuzemském hájemství se již delší čas můžeme setkávat s ceněnou kapelou Blues For The Redsun, která aktuálně uvařila další fyzický nosič jménem Deadspace/Desomorphine Trance. Z tohoto díla můžete být v klidu, ale při pečlivém náslechu taky dost nejistí.

Nejistota jasně pramení z témat, kterým se skupina věnuje. Navzdory názvu kapely se pánové věnují temné stránce lidství, kterou lze snadno vnímat i v našich ulicích. Není to žádné líčení chmurných fantazií, ale jasně průkazné zlomené vize životů, které si svou dekadenci možná už ani neuvědomují, jelikož jejich cíl se upíná k jednomu – další dávce. Ale to asi jedinec znalý tvorby skupiny již dobře zná. Nové album (ano, po delší době nejde o splitko, ale vlastní „velkou“ desku) sice obsahuje jen jednu stopu, avšak ta se svou délkou lehce přes půl hodiny hravě zaměstná posluchačův mozek. Tedy za předpokladu, že hodlá vnímat víc než jen holou konstrukci hudebního dějství. Ten kontext tématu je k porozumění řekl bych velmi důležitý. Kapela samotná výrazně napovídá už obalem alba, neboť ten se sice jeví jako obyčejný černo-šedý obal bez nápadu, ale proč je přes všechny stránky zvolen náznak struktury krokodýlí kůže? A co znamená chemický vzorec na jedné stránce bookletu?

Někdy před patnácti lety přišel ruský šikovný um s drogou, která je desetkrát účinnější než morfium. Tušíte správně jde o desomorphine, dle názvu nahrávky. Tahle sranda byla poměrně snadno dostupná a výroba snazší a levnější než u heroinu (píšu byla, protože běžně dostupné léky, ze kterých lze drogu vyrobit, jsou od určité doby na předpis). Jenže její účinek je o něco drastičtější. Vedle kratší doby trvání rauše, sebevražedných sklonů a náročnější cesty k odvykání se užívání rovněž projevuje viditelnou likvidací kůže v okolí místa aplikace. Kůže pak vytváří podobné obrazce jako ta krokodýlí, až pak taková místa odpadají a může dojít až k otevřené ráně, která díky nezcela sterilnímu prostředí obydlí uživatele odhalí až samotnou kost. Pamatuju se, že jsem v roce 2012 v Budapešti viděl takového chlapíka s krásně otevřenou nohou na lavičce v parku. Vedle odhalené kosti mu tam krásně bujel červí život. Možná že si pamatujete na období, kdy se o ruské droze jménem „krokodil“ hodně hovořilo. A právě její kouzlo můžete procítit skrze toto album.

Věřím, že po takové informaci se na desku budete dívat zase o kousek z jiné perspektivy, než jen na další doomovou nahrávku. Mě třeba dostalo už samotné praskání ohně v samotném začátku písně/alba. Není to žádný táborák, ale je na něm cosi znepokojivého. Slyším v tom ohni odraz pálených okenic vybydlené budovy určené k demolici. V takových prostorách se obvykle zdržují nejen bezdomovci, ale i narkomané. Je to nejspíš jen můj dojem, ale to praskání dřeva ve mě vzbuzuje právě zoufalou snahu o vytvoření tepla za pomocí pálení okenních rámů a jiných v budově dostupných lakovaných, byť nábytkových dřevin. A protože tohle je doom a rauš najíždí pozvolna – k rozehrání skladby dochází až někdy kolem sedmé minuty. Vše je tlumené zastřené a těžce podlazené. Třeba strunné nástroje nemají pranic z veselých tónů, stejně jako vokál. Ovšem u zpěvu by se mi asi víc líbil echo efekt, aby to řvaní znělo víc do prázdnoty, do hluchého ticha, kde není šance, či náznak odpovědi.

Sklíčená nálada není nic, co by se nedalo očekávat. Nervozita je všude přítomná a ačkoliv se melodická linka nesnaží být jakkoliv barevná, bez ní by došlo k hrubé dekadenci a špinavému úpadku. Její vrnění má jakýsi konejšivý charakter, je to právě to drobné teplo z hořícího harampádí a čas, kdy droga plně účinkuje, jak si její uživatel žádá. Je to světlý okamžik už tak dost bídného bytí. Vědomí, že se ale pořád něco děje a že celá jízda jednou skončí, zas podtrhují noisové ruchy na pozadí. Je to element znepokojení, nejistoty a značného napětí. V důsledku obojího se tak podařilo myslím zcela citelně vykreslit prostředí doupěte, kde své potomstvo hledat nechcete. Co víc, sami tam nechcete být. Ale realita je mnohdy zcela zdrcující, a proto když se zjeví krokodýl, tak křič z plných sil.